0 Kč Košík / 0 ks (prázdný)
Nákupní košík Celkem 0 Kč zobrazit košík

Založení časopisu PAPOUŠCI

Alena Winnerová, šéfredaktorka časopisu PAPOUŠCI
od roku 2001

Milí čtenáři,

jak už mezi papouškáři ve většině případů bývá, i já jsem vztah k chovatelství zdědila. Můj otec, zakladatel Nakladatelství DONA s.r.o., ing. Vladimír Doležal mne od mládí vedl k přírodě. Tehdy jsme bydleli v bytě, který byl sice prostorný, ale ne dost velký pro voliérovou místnost. Nikde jinde nebyl vhodnější prostor pro umístění dvaceti klecí s kanáry, než v dětském pokojíčku, což jsem samozřejmě, jako malé dítě, velice vítala :-) Vše tedy začalo barevnými kanáry a amadinami gouldovými. Později se ptačí osazenstvo pokojíčku rozrostlo o krotkého žaka. Když mi bylo čtrnáct let, přestěhovali jsme se za město a bylo možné začít s budováním voliér. S otcem jsme si začali postupně pořizovat nejrůznější druhy papoušků a už se to zkrátka nedalo zastavit...

V sedmnácti letech jsem poprvé navštívila největší papouščí park světa Loro Parque na ostrově Tenerife. Tehdy šlo o klasickou rodinnou dovolenou, při které by ani mne, ani mého otce nenapadlo, jak se spolupráce s Loro Parque, po profesní stránce, jednou rozvine. V tu dobu jsem externě psala pro několik českých časopisů a ambice, že bychom mohli vydávat vlastní periodikum, mne v tom věku vůbec nenapadla. Otec navštívil Loro Parque i následující léto a z dovolené přivezl knihu o Loro Parque, ve které bylo psáno, že do parku přijímají stážisty. Tehdy to byl on, kdo napsal řediteli Loro Parque, panu Wolfgangu Kiesslingovi dopis, který odstartoval prakticky celou mou "papouščí" kariéru. Na žádost odpověděla (někdejší asistentka a nynější ředitelka Loro Parque) paní Susanne Leitinger, že je možné, abych se v červenci 1999 osobně setkala s panem Wolfgangem Kiesslingem, zakladatelem Loro Parque, a domluvila se na případné stáži...

Bylo mi devatenáct let. Dodnes si pamatuji ten pocit nadšení při vstupu do kanceláře zakladatele Loro Parque, pana Wolfganga Kiesslinga. Dodnes si pamatuji, jak strašně moc se mi klepala kolena a nešla zastavit. A na mysl mi přišlo, jak moc se mi teď zúročilo to nutkání od dětství, naučit se plynule anglicky a německy. Pan Wolfgang Kiessling je typický němec. Puntičkář každým coulem. Pořádek jak v jeho kanceláři, tak v celém Loro Parque je pro něj velmi důležitým. Úžasný člověk s neuvěřitelně blýštivou jiskrou v oku mne přijal doslova s otevřenou náručí. Po přátelském popovídání mi pan Kiessling řekl: "Nastoupíte prvního září". Nešlo nesouhlasit.

Prvního září 1999, přesně v devět hodin ráno jsem se měla přihlásit u Yvese de Soye, někdejšího vědeckého ředitele Loro Parque. Provedl mne všemi částmi Loro Parque. Má stáž trvala šest týdnů a za tu dobu jsem prošla sekcemi: kanceláří nadace Loro Parque Fundación, stanicí Baby Station, chovnou stanicí La Vera, veterinární klinikou... Během stáže jsem mohla studovat chovatelské metody a vše konzultovat s tehdejším kurátorem Miguelem Buenem. Velice mi se vším tehdy pomohla tehdejší sekretářka nadace Corinna Brauer, která mě zasvětila do veškerého dění parku. Další významnou osobností, se kterou jsem se v průběhu stáže seznámila byla paní Inge Feier, tehdejší ředitelka nadace Loro Parque. Do té doby jsem asi nikoho dynamičtějšího nepoznala. Inge byla a je jako živý oheň, který rozproudí atmosféru za každých okolností. A byla to právě ona, která se mne zeptala... "proč vlastně v Čechách nevydáváš svůj vlastní časopis o papouškách?" Neuměla jsem jí na to odpovědět. Snad jen, že pracuji v nakladatelství, které vydává i jiný literární žánr a že časopis je velký závazek. Samozřejmě jsem se na něco takového v devatenácti letech ještě vůbec necítila.

Po dvou měsících stáže v Loro Parque, jsem se vrátila zpět do Čech a mohla vstřebávat dojmy z uplynulých týdnů. Přivezla jsem s sebou také tiskové podklady pro historicky první kalendář Loro Parque 2000. V nakladatelství jsme stále přemýšleli, jak přispět nadaci Loro Parque Fundación více, než ročním členským příspěvkem. Nabídli jsme tedy tisk 1000 ks kalendářů Loro Paruqe jako sponzorský dar. Výtěžek z prodeje kalendářů putuje na financování záchranných projektů pro papoušky, žijící ve volnosti. A z tehdejšího počinu se stala tradice. Kalendáře tiskneme každoročně dodnes.

Dalším člověkem, který nám vštěpoval myšlenku vydávat vlastní časopis byl chovatel Rudolf Strnad z Českých Budějovic. Při pravidelných sedánkách mnohokrát zaznělo, že by si Česká republika zasloužila kvalitní celobarevný časopis. Tehdy mi bylo dvacet let a ještě stále jsem se na tento úkol cítila poněkud mladá. Pokračovalo to doslova nátlakem MVDr. Pavla Doubka, veterinárního lékaře, který (i když se vůbec neprezentuje) je velice úspěšným a zkušeným chovatelem papoušků. A ten nátlak byl takový, že jsme v červnu roku 2001 s mým otcem vytvořili obsah, koncepci dvouměsíčníku, vymysleli grafiku a 1. září vyšlo historicky první číslo časopisu PAPOUŠCI s kakaduy brýlovými na titulní straně. Grafického zpracování obálky a celého časopisu se tehdy ujal Jiří Jabulka z Nakladatelství Typ. Vymyslel rovněž font (písmo) pro titul PAPOUŠCI, které používáme dodnes.

Pro české chovatele bylo založení časopisu PAPOUŠCI doslova šokem. Ale v dobrém slova smyslu. Jeli jsme tehdy na burzu do Přerova, kde jsme měli malý stoleček a prodávali náš nový časopis. Ten zájem byl neskutečný, překvapivý a povzbuzující. První náklad činil 5000 výtisků a pro velký zájem chovatelů jsme jej hned druhé číslo museli zvýšit na 7000 ks (PS: jsem velice ráda, že se tento náklad díky vám všem drží dodnes...). Začalo se na nás obracet mnoho chovatelů se zájmem o spolupráci a zavalila nás doslova lavina zájemců o předplatné.

Abych ale nepsala pouze v superlativech... 99,999 % ohlasů na časopis bylo pozitivních, ale miniaturní procento závistivců se samozřejmě našlo i tenkrát (tehdy šlo jen o dvě osoby - a za celou dobu existence časoisu je jich asi pět, které jsou nám známé). Tak už to ale bývá a někteří lidé úspěch druhých zkrátka neustojí. My jsme ale jejich útoky ustáli a spíše nás posílily. Hodnoty mám osobně srovnané a vydávání časopisu PAPOUŠCI je zkrátka hobby zaměstnání.

Základna předplatitelů i autorů se za uplynulých patnáct let rozrostla a časopis zaujímá své tradiční místo v knihovnách našich čtenářů. Samořzřejmě děkuji všem, kteří se za tu dobu na textech pro časopis podíleli a já si velice vážím jejich enhusiasmu. Nemůžu tady jmenovat všechny, seznam by byl dlouhý, ale vy, kteří jste pro nás psali nebo píšete víte, že mluvím právě k vám...

V průběhu uplynulých patnácti let jsem jezdila na chovatelské papouščí kongresy po světě a věnovala se propagaci jak našeho časopisu, tak také potažmo českého chovatelství. Díky těmto akcím mám přátele v mnoha zemích a ti už se každou další událostí jen nabalují. I díky časopisu PAPOUŠCI vzniklo mezi ostatními chovateli - našimi čtenáři - mnoho nových přátelství a možností chovatelské spolupráce.

V roce 2002 jsme na loveckém zámečku OHRADA v Hluboké nad Vltavou uspořádali první seminář "SVĚT PAPOUŠKŮ A LIDÍ". Jak doba plynula, účastníků přibývalo a my jsme museli najít nové a větší prostory. To se po nějakém čase podařilo a nyní semináře pořádáme každé dva roky v kongresovém centru hotelu Tři Věžičky (u Jihlavy). Počet účastníků se za ta léta vyšplhal na pravidelných 200.

A celou tu dobu stále spolupracujeme a komunikujeme s Loro Parque... K srdci mi velice přirostl kurátor Dr. Matthias Reinschmidt, který byl nejdéle působícím kurátorem v Loro Parque Fundación (2001-2010 jako kurátor ptáků a 2010–2015 jako zoologický ředitel). Dr. Reinschmidt byl celkem dvakrát pozván na námi pořádaný seminář do ČR, navštívila jsem s ním několik českých chovatelů. V současné době působí jako ředitel ZOO Karlsruhe a dle jeho slov se mu, po profesní stránce, splnil životní sen. Dalším skvělým člověkem je MVDr. Marcellus Bürkle, který krátce působil v Loro Parque a poté se stal odborným veterinářem na volné noze. Dr. Bürkleho si zvou na konzultace chovatelé papoušků z celého světa. Marcellus nikdy nezkazil žádnou párty! Lidí z Loro Parque, kteří prošli životem našeho časopisu je mnoho, například Rafael Zamora Padrón, Dr. Lorenzo Crosta, Dr. Frank Anders a další. Na Tenerife jsem od doby své stáže, byla pravidelně jeden až několik týdnů vždy dvakrát ročně, a tím pádem jsme si vytvořili i rozsáhlý archiv druhů a poddruhů papoušků. Před lety pak nastoupil do Loro Parque nový ředitel nadace Dr. David Waugh, jehož texty znáte z časopisu, jelikož nám pravidelně přispívá.

I v časopisu jsme ale zažili nelehké chvíle, které nastávaly zejména, když jsme nenávratně ztratili některé z našich blízkých autorů. Jsou tři, na které vzpomínám často. Neville Connors. Ikona světového chovatelství kakaduů. S Nevillem jsem se poznala na tradičním kongresu AVES v Austrálii. On byl prakticky duší celé akce. Bylo to v roce 2007 a parta, která se tam tehdy sešla byla neskutečně sehraná. Dalo by se říci, že jsme sehraní dodnes, i když spolupracujeme převážně přes e-mail. Za pár měsíců jsme se s Nevillem sešli v Kanadě na kongresu, pořádaném Davidem Longem a byl to právě Neville, kdo se o mne postaral, když se mi nešťastnou náhodou přihodil vážný úraz. Byli jsme opravdoví přátelé. Takoví, kterých je na světě opravdu jen velmi málo. Dodnes mne mrzí, že jsem tehdy z časových důvodů nemohla přijmout pozvání být jednou z přednášejících na AVESu 2009. To pozvání byla čest, ovšem mých aktivit v ten rok bylo poněkud příliš... Neville byl chovatel s obrovským srdcem a celému papouščímu světu chybí od roku 2014, kdy nás po krátké, ale těžké nemoci rychle opustil. Další velkou ztrátou je chovatel mutací z Holandska Herman Tiggelaven. K tomuto chovateli jsme jezdili nesmírně rádi. Choval převážně mutace papoušků, ale byl to profesionál každým coulem. Nebyl to množitel. Byl to opravdový chovatel. V neposlední řadě pak samozřejmě zmíním MVDr. Viktora Tukače, jehož nečekaný odchod zasáhl většinu české chovatelské veřejnosti. Ještě teď se mi na něho nesnadno vzpomíná a stěží se žena ubrání slzám, podobně jako Dr. Martina Vondráčková na VII. semináři SVĚT PAPOUŠKŮ A LIDÍ, kde za něho převzala plánovanou přednášku. Dr. Vondráčková je prakticky pokračovatelkou Dr. Tukače a díky jeho škole půjde v jeho šlépějích. Stále méně rozumím tomu, proč předčasně odchází lidé, kteří mají největší srdce. Ale jak Herman, Neville, tak Dr. Tukač budou vždy s námi - na stránkách časopisu PAPOUŠCI.

Náš časopis má stabilní pozici. Díky dvouměsíční periodicitě se nám snaží přinášet stále nové články od různých chovatelů. Z českých časopisů čtu ráda Forbes. Od začátku českého vydávání jsou tam skutečně nesmírně záživné články. Teď si asi říkáte, co mají tyto první čtyři věty společného? Něco ano. Mají totiž jednoho společného jmenovatele. I když toho o chovu papoušků bylo napsáno už mnoho - stejně tak jako o byznyse a dalších oborech, a někomu by se mohlo zdát, že se to vše opakuje dokola, tak se mýlí. V každém článku se najde minimálně jedna věta, která vás posune dál. A ta věta může někdy znamenat i o zásadní posun v tom, čemu se věnujete, ať už profesně nebo zájmově.

Všude je ovšem důležité nadšení a odvaha. Jak v chovatelství, tak v ostatních oborech. Nebojte se proto změn a dejte šanci novým výzvám. Pokud sníte o chovu určitého druhu papouška, udělejte pro svůj sen, co je ve vašich silách. Tímto pravidlem se řídíme i my. Pokud si čtenáři přejí článek o určitém druhu či tématu, uděláme vše proto, aby byl v co nejbližším čísle uveřejněn. A nebojíme se vyjádření negativního názoru na veřejných internetových diskusích. Bohužel se mi v posledních letech tu a tam stává, že se chovatelé obávají napsat článek právě z tohoto důvodu. Bojí se propírání svého jména v internetové chovatelské diskusi. Milí přátelé, po přečtení všech výše uvedených řádků vám musí být jasné, že jsme nezávislý časopis. Jelikož si stále držíme svůj původní náklad, který neklesá a svou nezávislost, myslím, že nám můžete důvěřovat. A proto bych ráda apelovala na to, aby si chovatelé stáli za svým názorem, pokud jsou o něm přesvědčeni a nenechali se vykolejit někým, kdo se zbaběle schovává za "anonymous". Věřte mi, že někteří z těch, kteří vás internetově "napadají", jsou možná některými z vašich "přátel", se kterými se často vídáte. I s takovými případy jsme se setkali. Tito "přátelé" ale nemají tu odvahu říci názor do očí a internetové diskuse jsou často jejich jediným způsobem seberealizace. Nehovořím nyní o chovatelích, kteří se snaží dotazy seriózně zodpovědět. Ti tam samozřejmě také jsou. Nebojte se proto psát články a posouvat tak české chovatelství vpřed. Pokud se necháte pohltit malostí nejapné a nepodložené virtuální kritiky, nemohli byste dělat vůbec nic..., což by byla velká škoda. A tito "anonymous" přece nemohou řídit vaše rozhodnutí a tím pádem i životní počínání...

(pokračování zanedlouho...)

 

 

 

 

 

Uložit

Uložit