Načítám...

Adblock detekován ve vašem prohlížeči!

Pro pokračování ve čtení článku prosím deaktivujte adblock ve vašem prohlížeči.

Postup deaktivace

18.07.2018

Expedice za papoušky do PERU

Text: Neville Connors
Foto: Neville Connors

Nedávno (rok 2010) se mi splnil dávný sen o návštěvě starobylých inckých ruin Machu Picchu a téměř stejně slavných jílových lizů pro ary. Tuto oblíbenou cestu již podniklo mnoho chovatelů, mezi nimi určitě i čtenáři tohoto časopisu, ale pro naši sedmičlennou skupinu to byla první návštěva tohoto úžasného kontinentu. Služby cestovní kanceláře byly po celou dobu našeho pobytu v Andách bezvadné a kromě účinků nadmořské výšky ve starobylém inckém hlavním městě Cuzco (3399 m n. m.) bylo všechno skvělé.

 

 


Při překonávání tohoto velice reálného problému se s různými výsledky používají nejrůznější metody. Většina rad pro turisty doporučuje nepít alkoholické nápoje, ale po poradě s notoricky známým účastníkem večírků a kamarádem, chovatelem ptáků Jeffem Murphym, který tvrdil, že se mu po alkoholu nijak nepřitížilo, jsme se rozhodli dát na něj, protože hlava nás už stejně bolela. Jedné z účastnic naší skupiny ale bylo špatně po celou dobu pobytu... jedinou skutečně účinnou pomoc představuje sestup do nižší nadmořské výšky.
Za cestu stojí i samotné okolní oblasti a jedno z nejslavnějších míst na světě Machu Picchu (ležící vlastně o trochu níže než Cuzco). Nejvíce nás asi překvapilo, že v této oblasti se všude nachází množství inckých ruin. Machu Picchu je sice nejpůsobivější, ale  najdeme tu i mnoho jiných obrovských, složitých a naprosto neuvěřitelných staveb.

 


První papoušci, na které jsme narazili, byli aratingové škraboškoví v Sacred Valley, které jsme viděli a slyšeli velmi často, včetně jednoho chovaného domácího mazlíčka. Civilizace Inků zmizela v době španělského dobývání, ale jejich pracovní morálka se zachovala. Drobní Peruánci usilovně obdělávají svá políčka, která jim za tvrdou práci většinou nabízejí jen skrovnou úrodu. Nosiči nosí náklady na zádech nahoru a dolů po horských stezkách, které by většinu Australanů odradily. Na Machu Picchu se cestuje z vesnice Aguas Calientes, kde mohou turisté pobýt a chytit si autobus až nahoru k ruinám. Cesta je trochu děsivá, vede po příkrých svazích, ale když se vine deštným pralesem, nabízí výhled na úžasnou scenérii.

 


Po návratu do vesnice jsme navštívili hotel „Inka Terra“, jehož součástí jsou chatky rozeseté mezi nádhernými zahradami hned vedle pralesa. Mezi stromy jsou strategicky rozmístěná ptačí krmítka a krmné banány a hotel dokonce zaměstnává průvodce, kteří
vodí výpravy po zahradách. Mezi mnoha různými druhy jsme měli možnost pozorovat devět druhů tangar a tři druhy kolibříků. Bohužel nám jen o vlásek utekl slavný skalňák andský, i když jednoho jsme viděli aspoň z okna vlaku, když jsme odjížděli. Studený a suchý andský vzduch jsme pak za sebou nechali po krátkém a téměř scénickém letu nad horami s ledovými vrcholky, roklemi a říčkami, které tvoří začátek královny
všech řek, Amazonky. Po přistání v Puerto Maldonado, pravém pohraničním městě, které se rychle rozrostlo na přibližně 80 000 obyvatel, na nás ihned dolehlo výrazné tropické horko a vlhkost. Většina staveb v tomto zchátralém městě je postavená ze dřeva. Byl to naprostý protiklad oblasti, ze které jsme odletěli před pouhými 30 minutami a kde byly všechny stavby z kamene nebo cihel. Vzduch byl prosycený vzrušením a zdálo se, že každý je plně zaměstnán svým vlastním životem.

 

 

Tento úsek naší cesty připravil Jerry Jennings (slavný chovatel tukanů), který bydlí v Kalifornii, ale poblíž města Puerto Maldonado má farmu. S Jerrym jsme se seznámili, když přednášel na australském papouščím kongresu AVES 2009, a on nám poskytl cenné informace o Peru. Jerry vše zprostředkoval a zarezervoval. Na letišti nás už čekal Oscar, který se představil jako náš průvodce, a odvedl nás do kanceláře, kde jsme si mohli nechat většinu zavazadel, než jsme nastoupili na loď, která nás po přibližně pětihodinové plavbě vyložila v místě určení, u chaty Heath River Lodge. V této oblasti je množství chat (asi dva tucty) a my jsme se před výletem snažili získat co nejvíce informací a různých rad, abychom si vybrali tu nejvhodnější lokalitu. Největší a papoušky nejfrekventovanější jílové lizy nemusí být totiž vždycky ty nejlepší, protože se často dají pozorovat jen z dálky. Destinace Heath River a Sandoval jsme si vybrali ze dvou důvodů, kvůli druhům a kvůli možnosti pozorování zblízka. Cesta po impozantní řece Rio Madre De Dios trvá 2–3 hodiny a je velmi dobrodružná. Dlouhé lodi s trupem vyřezaným z poloviny mohutného kmene stromu pohodlně kloužou po široké, ale občas mělké a rychle tekoucí řece. Plují dost svižně, a tak pasažéry ovívá příjemný vánek. Asi zapracoval někdo z australské ambasády, protože jsme dostali na cestu i záchranné vesty.

 


K obědu byla pečená rýže, nejchutnější pokrm, jaký si dovedete představit. Byla zabalená v listu (podobném banánovému), který jsme po jídle mohli vyhodit do řeky, aniž bychom tím znečišťovali životní prostředí. To byla naše první lekce, jak uvědoměle personál chat přistupuje k prostředí, a absence plastů a jiného smetí byla pro nás velmi osvěžující. Cestou jsme potkávali lodě s dalšími turisty i Indiány s náklady banánů i jiných věcí, ale i malé říční bagry, s jejichž pomocí se někteří muži snažili najít bohatství.
První zastávku jsme měli na bolivijské hranici, kde jsme řeku Madre de Dios opustili, protože chata Heath River Lodge leží na stejnojmenné řece, asi dvě hodiny cesty lodí (jediný způsob, jak se tam dostat) proti proudu, na bolivijské straně řeky, takže nám peruánští a pak znovu bolivijští úředníci museli zkontrolovat pasy. Zajímavé je, že předsunutá bolivijská základna je „námořní“. Bolívie je vnitrozemský stát, protože o přístup k Pacifiku ho připravilo Chile v dávné, ale nikoli zapomenuté válce. Přesto si dosud uchovává námořnictvo, i když spíše jen symbolicky.
Cesta po řece Heath River je složitější a náš převozník, který se náhodou jmenoval Jesus, při ní prokázal velké plavební dovednosti, protože řeka byla plná písčin, stromů a drobných peřejí. Viděli jsme tukany, amazoňany a kapybary (největší ze všech hlodavců, vážící až 55 kg a dosti podobné morčatům) a slyšeli ary i jiné druhy ptáků. Pak jsme přistáli u majestátní chaty H.R. Lodge. Dostali jsme krásné bungalovy s doškovou střechou, vybavené teplými sprchami, a jelikož už se schylovalo k večeru, zamířili jsme k hlavní chatě na skvělou večeři o třech chodech včetně drinků.

Ve 4.30 hodin ráno jsme se vypravili nahoru po řece, kde jsme asi po dvou kilometrech našli plovoucí „úkryt“ – chatku s doškovou střechou, velkou asi 8 krát 5 metrů, na dvou dlouhých hliníkových lodích s plochým dnem, zakotvených necelých 20 metrů od břehu, z níž jsme mohli pozorovat jílový liz vzdálený pouhých několik metrů od pobřežní čáry. Počasí nebylo moc příjemné, pršelo a občas zahřmělo. Přesto přilétalo mnoho ptáků, včetně arů malých, aratingů tmavohlavých, aratingů zlatočelých a amazoňanů pomoučených. Počasí se zhoršilo a ptáci zmizeli. Snědli jsme připravenou snídani a vypravili se na zpáteční cestu.

Odpoledne se počasí zlepšilo, takže jsme se vydali na pětikilometrovou procházku džunglí směrem k Pampas del Heath, které patří k největším zachovaným nenarušeným savanám v Amazonii. Cestou jsme spíše slyšeli než viděli aratingy, ale měli jsme štěstí, že jsme zahlédli přistávat i několik arů zelenokřídlých. Když jsme se vynořili ze vzrostlého deštného pralesa na travnatých pláních Pampy, byl to přímo ohromující kontrast. Kousek od okraje džungle byl vybudován „úkryt“ ve stromě, do kterého jsme se schovali a čekali. Rychle se schylovalo k večeru, ale než se setmělo, ještě nad námi přeletěla obrovská hejna arů červenoramenných a menší, ale přesto působivý počet arů ararauna. Byl to nezapomenutelný pohled a stejně pamětihodná byla i cesta zpátky džunglí za světla pochodní. Stezka v džungli byla blátivá, plná vyčnívajících kořenů stromů, takže jsme museli postupovat velmi opatrně a každý v duchu tajně doufal, že pokud někdo uklouzne, nebude to zrovna on.
Příštího rána nám na cestu k jílovému lizu pršelo, ale nebe slibovalo zlepšení. Jak předpovídal náš průvodce Oscar, začali se už na stromy sletovat menší papoušci. Patřili ke stejným druhům jako předešlý den a navíc se objevili i amazoňané žlutohlaví a amazónci modrohlaví. Byli dosti blízko a zdálo se, že se snaží získat sebedůvěru a slétnout dolů k jílu. Bohužel tu byly i dva jiné druhy, káně krahujová a menší, ale velmi nebezpečný ostříž rudobřichý. Papoušci se nezbavili nervozity, a i když někteří k jílu slétli, nakonec po několika pokusech ostříže o útok zase odletěli. Pak byli na řadě arové zelenokřídlí, kteří se měli podle předpovědi objevit kolem půl deváté ráno. Tak jsme měli chvilku na kávu, toasty a palačinky (ano, uprostřed džungle).

 


Arové zelenokřídlí naše očekávání splnili, ba překročili. Začali přilétat většinou v párech nebo malých skupinkách a houfovali se na stejných stromech nad jílovými útesy. Odhadovali jsme, že je tam 80 až 100 ptáků, ale také dravci. Arové se nebáli slétnout k jílu, a tak jsme byli svědky jednoho z nejkrásnějších výjevů přírody. Je to úžasný sociální jev a skutečný přínos jílu stále ještě není plně pochopen. Minerály a prvky, které jíl obsahuje, již daly vzniknout mnoha teoriím, ale stále se neví, která je nejsprávnější.
Večer jsme se vypravili na lov piraní a nachytali jsme jich poměrně dost, takže jsme je odnesli do kuchyně, aby nám z nich připravili večeři o čtyřech chodech. Cestou zpátky kolem řeky se nám podařilo spatřit různé tvory včetně kajmanů.

V přírodě kolem chaty člověk snadno narazí na ary malé a aratingy zlatočelé, kteří hlučně poletují, a občas potká i ary zelenokřídlé a různé jiné druhy. V okolí je i mnoho savců, například tapír, aguti a občas i jaguáři (na ty jsme neměli štěstí, nebo spíše smůlu), různé druhy opic, kajmani, což jsou místní krokodýli... a fantastická paleta motýlů.
Všude v zahradách je i plno plazů, včetně barevných ještěrek, a hroznýš, který se náhodou dostal až na strop našeho bungalovu. Tento vetřelec vyvolal značné pozdvižení u personálu, protože tohle zřejmě obvykle nedělá. Pár dalších hadů jsme zahlédli na cestičkách, ale žádný nebyl jedovatý.

I když jsme během tří dnů v chatě Heath River Lodge viděli hodně ptáků i jiných zvířat, bylo by bývalo krásné, kdybychom byli měli více času.
Zašli jsme znovu se schovat do úkrytu a tentokrát jsme měli možnost pozorovat menší ary a papoušky, než jsme se vrátili dolů po řece Heath a pak nahoru po Rio Madre de Dios směrem k městu Puerto Maldonado. Asi 45 minut před městem jsme vystoupili na břeh a pěšky došli k chatě Sandoval Lodge. Cesta v džungli nás po příjemné dvoukilometrové procházce dovedla k obrovskému jezerunebo slepému ramenu Ox Bow. Odtamtud jsme pádlovali na lodi k místu ubytování. Nad hlavou nám stále vřískala hejna arů červenouchých, která mířila k hřadovištím, byly jich celé stovky. Při přistávání se kormidelníkovi podařilo upoutat pozornost pořádně velkého kajmana, když zpěnil vodu pádlem; ten mizera pak nechtěl zmizet, a i když kajmani snad lidi nežerou, tomuhle se leskly oči,kdykoli se podíval na největšího člena naší australské skupinky.
V chatě už byli i jiní hosté z různých částí světa a my jsme si znovu užili příjemnou společenskou atmosféru se skvělým jídlem. Za světla pochodní jsme pak měli možnost pozorovat v zahradách místní tarantule a mnoho nočních živočichů, než jsme se uložili ke spánku, protože ráno jsme chtěli brzo vstávat. Už před východem slunce jsme přepluli jezero a po příjemné procházce jsme došli k bažinám, v jejichž mělkých vodách stály živé i ztrouchnivělé palmy. Po krátkém čekání se na některé oblíbené ztrouchnivělé palmy začali snášet arové červenobřiší; náš průvodce Oscar označil tato místa za „dřevěné lizy“. Ani tento jev dosud není plně pochopen, ale je to úžasná podívaná. Desítky těchto malých arů prolézalo datlími dírami dovnitř a ven a zdálo se, že si užívají pěkně divokou párty. Po východu slunce jsme měli chvilku čas si je vyfotografovat, než se rozlétli do džungle.

Na blízkých stromech se objevili arové ararauna, kteří poskytli naší skupině další příležitost k fotografování, stejně jako malé hejno amazónků bělobřichých a všudypřítomných aratingů. V horních větvích akácie jsme uviděli i lenochoda, a to jsme ještě ani nesnídali.
Po návratu do lodí jsme se pak drželi v blízkosti břehu a brzy jsme narazili na skupinku vřešťanů rezavých. Vůbec si nás nevšímali, takže jsme je mohli sledovat pěkně zblízka. Dál na břehu se líně slunila na kmenech rodinka vyder a těm naše přítomnost také nevadila. Tato oblast je národní park, a jelikož se tu vůbec nebo téměř vůbec neloví, získávají i dříve zcela plachá zvířata k lidem důvěru.
Oscar, kterému je rovných 30 let, jedl až do devíti let běžně opičí maso, stejně jako všichni místní obyvatelé, než byla zavedena opatření na ochranu přírody. Indiáni možná ještě občas loví opice kvůli masu, ale jejich počet je malý, takže nemá na přírodu žádný vliv. „Když jsme ochutnali opičí kýtu na houbách a rajčatech, byli jsme všichni překvapeni, že chutná velmi podobně jako koala!“

 


V okolí samotné Sandoval Lodge s obrovským množstvím různých druhů ptáků a zvířat a s nedotčeným původním deštným pralesem jsme měli možnost spatřit snad ty největší stromy, které zdobí džungli, juvie ztepilé. Patří k nejkrásnějším stromům na světě a rostou jen v jednom pásu, který se táhne z této oblasti v Peru přes přilehlou džungli v Bolívii a dál do Brazílie k hornímu toku amazonského říčního systému. I když peruánské deštné pralesy jsou většinou nedotčené, na jiných místech tyto stromy velmi utrpěly. Juvie ztepilá dává para ořechy teprve ve 45 letech. Dostat se skrz silnou skořápku k ořechu dokáží jen velcí arové a jeden hlodavec.

Díky tomu, že se mnoho Indiánů živí sběrem a sušením těchto ořechů, tak tyto obrovské stromy většinou nikdo nekácí. Ale jelikož ještě není dostavěná dálnice od brazilského Atlantického oceánu k peruánskému pobřeží Pacifiku a zatím je možné se dostat skrz džungli jen po řece Rio Madre De Dios, je možné, že v blízké budoucnosti bude požadováno i jejich kácení.

Tady mají jedinečnou možnost chovatelé ptáků z celého světa. Ti, kteří chovají velké papoušky a kupují para ořechy, mohou značně přispět k záchraně juvií. Dokud bude existovat fungující trh pro ořechy, umožní stromům přežít. Bohužel jsme museli nádhernou Amazonii opustit, ale byla to rozhodně jedna z nejkrásnějších oblastí, kterou jsme procestovali s cílem pozorovat papoušky ve volné přírodě.

 

Autor článku Neville Connors již bohužel není mezi námi. Tento vzácný člověk s laskavým úsměvem bude vždy zaujímat místo v našich srdcích. Stále vzpomínáme na všechny společné chvíle a úžasné párty !!! Alenka a redakce časopisu PAPOUŠCI. 

Tento článek byl uveřejněn
v časopisu PAPOUŠCI 5/2010

Na tento web dáváme pouze některé vybrané články z archivu. Nové a aktuální články najdete pouze v tištěné časopisu PAPOUŠCI. Právě tam se dočtete ty nejzajímavější články ze světa papoušků...

Objednat předplatné
Zpět na výpis článků

Také by Vás mohlo zajímat

06.03.2018
MVDr. Helena Vaidlová
Registrujte žaka, patří do CITES A
Loni v zimě prožívali chovatelé žaků bouřlivou dobu, kdy během období jejich hnízdění museli podat žádost o registraci každého jedince do skupiny CITES A. K registraci je třeba nezaměnitelné označení. A to byl pro mnohé chovatele problém.
celý článek
13.05.2019
Milena Vaňková
S čím se dá pomoci papouščím rodičům....
Pravidelně každé ráno, a to celoročně i mimo hnízdní sezónu, provádíme v našem chovu kontrolu hnízdních budek. Papoušci si tak na tento rituál krásně zvyknou a nepovažují ho za nic neobvyklého.
celý článek
26.02.2019
ČASOPIS PAPOUŠCI
Filmová hvězda "Rosalinda" už je v papouščím nebi
Na sociálních sítích ZOO Karlsruhe se včera probíralo jen jedno jediné téma. Úhyn ary arakanga Douglase, alias Rosalindy ze známého filmu Pipi v zemi Taka Tuka.
celý článek
11.02.2019
Milena Vaňková
Když se objeví očekávaná snůška ...
U někoho chovatelská sezóna již vypukla u někoho se rozbíhá. To, na co každý chovatel čeká je, až se v hnízdě objeví tolik očekávaná snůška, výsledek jeho péče o papoušky. Rozhodnutí, zda snůšku ponechat rodičům nebo umístit do líhně, jednoznačně závisí na chování
celý článek