Když přituhne: Co zima skutečně dělá s organismem papoušků

Zima je pro chovatele vždy zkouškou připravenosti. Zatímco některé druhy ptáků zvládají chlad bez větších obtíží, u papoušků chovaných ve voliérách je situace podstatně složitější. Otázka „co je vlastně nízká teplota?“ nemá univerzální odpověď. Rozhodující je druh, jeho původ i individuální kondice konkrétního jedince.

Alexander malý (Psittacula krameri) patří mezi druhy, kterým vyhovuje vytápěné zimoviště

Většina běžně chovaných teplomilných druhů – typicky amazoňané, arové, žakové nebo řada kakaduů – není fyziologicky uzpůsobena k dlouhodobému pobytu při teplotách pod 10 °C. Krátkodobý noční pokles k nižším hodnotám, pokud denní teploty vystoupají ke dvaceti stupňům, obvykle nepředstavuje zásadní problém. Jiná situace však nastává ve chvíli, kdy se teploty ve voliérách drží mezi 0–10 °C stabilně po celé týdny.

Organismus papouška se sice dokáže krátkodobě vyrovnat i s teplotami kolem bodu mrazu, avšak dlouhodobé vystavení chladu představuje výraznou zátěž. Často dochází k oslabení imunitního systému a následně k rozvoji chronických onemocnění dýchacích cest. Chlad a vlhko navíc vytvářejí ideální podmínky pro vznik mykotických infekcí, které mohou mít u papoušků velmi závažný průběh.

Zcela samostatnou kapitolou jsou omrzliny. Stačí náhlé zhoršení počasí, silný vítr nebo podcenění vlhkosti a riziko je na světě. Nejčastěji bývají postiženy prsty a běháky, tedy části těla, které jsou v přímém kontaktu s chladným bidlem či kovovými konstrukcemi voliér. Poškození tkáně mrazem má často nevratný charakter – dochází k nekróze, která může vyústit až v amputaci části končetiny. V krajních případech je nutné přistoupit k eutanazii. Přestože by se mohlo zdát, že jde o ojedinělé situace, veterinární praxe potvrzuje, že podobných případů neubývá.

Opatrnosti je třeba i při nákupu ptáků ze zahraničí. Argument, že konkrétní jedinci byli „zvyklí zimovat bez vytápění“ v jižní nebo západní Evropě, nelze automaticky přenášet do našich klimatických podmínek. Česká zima bývá tvrdší, s delšími obdobími mrazu a vyšší vzdušnou vlhkostí. To, co bylo snesitelné ve středomořském klimatu, může být ve střední Evropě zdravotním rizikem.

Obzvlášť citliví jsou papoušci čerstvě importovaní z tropických oblastí. U těchto jedinců je stabilní teplota naprostou nutností. V prvním období po dovozu by teplota v chovném zařízení neměla klesat pod 22 °C, přičemž optimální rozmezí se pohybuje spíše kolem 25 °C. Teprve po delší aklimatizaci – zpravidla během druhé či třetí zimy – lze u některých druhů individuálně zvážit postupné snížení teploty například na 10–15 °C. I tehdy je však nezbytné pečlivě sledovat zdravotní stav, kondici a chování ptáků.

Chlad sice papoušky okamžitě „nezabije“, ale může nenápadně podlomit jejich vitalitu, narušit reprodukci a otevřít cestu chronickým onemocněním. Prevence v podobě VYTÁPĚNÉHO zimoviště, ochrany před průvanem a vlhkostí je vždy lepší než řešení následků podceněné zimy.