Lorikul modrotemenný
Loriculus galgulus (Linnaeus, 1758)
Text a foto: Milena Vaňková a Yveta Svobodová
PAPOUŠCI 2/2024, v tištěném čísle od strany 72 8 minut čtení
V tomto článku
- Historie chovu
- Koncepce ZOO, jen pro předplatitele
- Pár místo skupiny, jen pro předplatitele
- Ubikace, jen pro předplatitele
- Odchov, jen pro předplatitele
- Krmení, jen pro předplatitele
- Plány do budoucna, jen pro předplatitele
Lorikul modrotemenný (Loriculus galgulus) byl původním názvem netopýřík modrotemenný. Tento název dostal podle svého způsobu nocování, který je podobný netopýrům. Samec je celkově zelený, temeno má tmavě modré (tzv. korunka), krk červený. Samičce chybí červená skvrna na hrdle a modrá korunka na temeni. Jeho velikost je okolo 12 cm, váží 28 g a dožívá se 14 let. Žije v jižní Barmě a Thajsku, Malajsku, Singapuru a Indonésii. Je široce rozšířen ve světlých lesích a nížinách. Ve své domovině je velmi populární a často je chován místními domorodci. Úzce příbuzní jsou s rodem Agapornis.
Názvy v jiných jazycích
- Slovensky
- lorík modrotemenný
- Anglicky
- Blue-crowned Hanging-Parrot
- Německy
- Blaukronenpapageichen
- Španělsky
- Lorículo Coroniazul
- Finsky
- malakanriippukaija
- Francouzsky
- Coryllis à tête bleue
- Maďarsky
- kékfejű denevérpapagáj
- Italsky
- Pappagallo acrobata capoblu
- Vlámsky
- Blauwkroontje
- Polsky
- zwisogłówka koroniasta
- Srbsky
- Plavokruna lorikula
Historie chovu
Odkdy se traduje historie chovu lorikulů v ZOO Ostrava?
Zoologická zahrada Ostrava chová tento druh od roku 2001. Během let 2001 až 2006 byla pořízena skupina skládající se z 8 samců a 6 mladých neurčených jedinců, z kterých se později vybarvily dvě samice. Všichni jedinci byli vypuštěni do prostorné prosklené expozice v pavilonu slonů, tzv. „Sloní džungle“.
Stěny expozice tvořila umělá skála. Velké jezírko nepravidelného tvaru s vodopádem o délce 5 metrů a hloubce 1–1,5 metru poskytovalo zázemí vodním želvám annámským (Mauremys annamensis), dále tam byly želvy chrámové (Heosemys annandalii), želvy černavé (Heosemys grandis) a tvořilo 2/3 z celé expozice. Jednu třetinu tvořila suchá část, která byla osázena tropickými kytkami a bambusy. Kytky byly pravidelně zalévány ručně ovládaným rosícím systémem umístěným na stropu voliéry. Nechyběla zde dřevěná bidla různých délek a tvarů, větve k posedu ptáků, hnízdní košíky a dřevěné budky. Lorikulové modrotemenní sdíleli expozici společně s holuby zelenokřídlými (Chalcophaps indica), holuby dvoubarvými (Ducula bicolor) a křepelkami korunkatými (Rollulus rouloul). Osvětlení v expozici zajišťovaly výbojky, teplota vzduchu se pohybovala okolo 25 °C a vlhkost vzduchu byla v rozpětí 65–80 % po celý rok.
Během teplých dnů probíhalo větrání celé expozice pomocí hydraulicky ovládaných střešních oken, ve kterých byla umístěna pletivová mřížka proti úletu ptáků.
Expozice představovala velký prostor pro létání a další přirozené projevy ptáků, teplota i vlhkost byly ideální, nicméně přes veškerou chovatelskou snahu se nám v této expozici druh nikdy nepovedl odchovat. Párkrát hnízdili, ale mláďata do týdne v budce uhynula. Bohužel nebylo možné ve smíšené expozici uhlídat dostatečný a kvalitní příjem potravy. Navíc se bohužel někteří jedinci utopili v jezírku nebo uhynuli nárazem na prosklenou přední stěnu expozice možná z důvodu obhajování teritoria před jinými druhy.