Volnoletectví jako součást chovu papoušků u Petra Hobzy

Dnes nám Petr Hobza blíže představí svůj unikátní způsob chovu, při kterém kloubí volnoletectví, praktický chov papoušků i odchov mláďat. Jeho papoušci mají každý den možnost volného proletu a sami se vrací zpátky do svých voliér.

Petře, kdy se poprvé zrodila myšlenka vypustit Tvé (i chovné) papoušky volně létat po okolí?
Mým prvním volnoletcem byla Eleanora, mladičká samička eklektuse, kterou jsem v roce 2015 dokrmoval. V té době jsem se poprvé setkal s volnoletectvím na srazu papouškářů v Krásném u Šumperka a měl za sebou několik rozhovorů s chovateli, kteří se volnoletectví věnovali. Měl jsem v plánu vychovat si z eklekťačky volnoletce, ale Eleanora mě předběhla a svůj první volný let si v podstatě zprostředkovala sama, když ve třech měsících uletěla návštěvě mezi dveřmi a přistála sousedům na střeše. Pro její nalákání zpátky jsem použil jí dobře známý zvuk – cinkání dokrmovací lžičky o kovovou misku. Naše Eleanora zareagovala jako zkušený volnoletec a bez problémů ke mně přiletěla zpátky. Tento úspěch posílil mé nadšení pro výcvik volnoletectví a rozhodl jsem se s Eleanorou začít postupně trénovat. Začali jsme chodit venku a cinkavý zvuk lžičky narážející do kovové misky jí vždy dal najevo, kde jsem a kdy je čas přiletět zpátky.

Samice eklekta různobarvého (Eclectus roratus), foto © archiv Petra Hobzy

Z Eleanory je teď ostřílená volnoletkyně a vím od Tebe, že na obloze nekrouží sama. Představíš nám další druhy volnoleteckého hejna?
Jakmile Eleanora povyrostla, začal jsem se poohlížet po nějakém vhodném samci na dopárování. Tehdy tříleté Eleanoře jsem nakonec pořídil ročního samce, se kterým jsem také chtěl začít létat na volno. Rozhodl jsem se to tentokrát zkusit přes kšíry, což ale bohužel dopadlo katastrofálně a eklekťák z nich má hrůzu dodnes. Kšíry jsem zavrhl a využil nadcházející podzim a zimu pro důvěrnější seznamování a ochočování. Přišlo jaro, které je z hlediska nácviku prvních volných letů nejlepší, protože stromy jsou ještě stále holé.

Začátky s tímto samcem byly krušné. I přesto, že se Eleanora držela kolem mě, samec se mi pak často ztrácel z dohledu a nutil mě ho sledovat autem a jezdit pro něj. Poté, co se prolétl po okolí, na mé přivolání už reagoval dobře, ale vždy ke mně nakonec přiletěl zpátky. Tato toulavější nálada mu zůstala dodnes. Přes sezónu si pravidelně létá na višně k sousedům a vrací se až za šera. K páru eklektů se brzy na obloze přidal volnoletec mníšek šedý, kakadu molucký, chovný pár nandejů černohlavých a pár papoušků patagonských.
Posledním členem volnoleteckého hejna je Zuzana, ara arakanga, jejíž letecké schopnosti jsou opravdu dechberoucí a rád ji pozoruju, jak krouží ve výškách. Papoušci, které nechávám létat na volno, jsou zvyklí jeden na druhého a často létají ve skupině.

Pár eklektů různobarvých (Eclectus roratus), foto © archiv Petra Hobzy

Jak je pak všechny voláš zpátky?
Oni jsou zvyklí vracet se sami, jakmile se venku začne stmívat. Odpoledne dostanou krmení a potom už je většinou zavírám. Noc tráví ve svých voliérách. Pokud je chci zavolat dřív, stačí mi k tomu pytlík buráků. Ty doslova milují a stačí jen zašustit či zacinkat s miskou a už se ke mně ženou. Mám takovou zimní odpočinkovou místnost, kde s nimi trávím hodně času a o buráky se dělíme. V létě je pak dostávají za odměnu, když ke mně přiletí.

Co nějaké další přírůstky do hejna, plánuješ?
Zrovna teď mám tři dokrmené kakaduy růžové, které bych moc rád viděl létat na volno. Mám je teprve krátce a podzimní vichry spojené s chladným počasím nejsou dobré pro výcvik volnoletců. Teď přes zimu s nimi budu trávit hodně času, aby se na mě dostatečně fixovali a na jaře začneme postupně s výcvikem.

Máš už představu, jak bude jejich výcvik probíhat?
Představu určitě mám. Nejdůležitější bude, aby se na mě naučili dobře reagovat a přiletěli na zavolání. Celkem mám teď pohromadě čtyři mlaďochy kakaduů růžových, ale u jednoho samce zatím pozoruji přílišnou bojácnost k člověku a příliš nevěřím, že by z něho mohl být volnoletec. Uvidíme na jaře.
Když se ještě vrátím k výcviku, tak není reálné vypustit celou skupinku nezkušených mlaďochů najednou. Budu určitě nejprve trénovat přelety s jedním, zatímco zbytek slouží jako taková pojistka, která snižuje riziko, že samotný kakadu odletí pryč. I kdyby náhodou odletěl, křik ostatních ho lépe navede zpátky ke mně.
Trénujeme s manželkou na poli, kousek od domu, kde v blízkosti nejsou žádné stromy, na které by si mohl papoušek sednout. To bývá v začátcích totiž největší problém. Sedět na kývajících se větvích stromu je úplně jiné než sedět na bidle ve voliéře a papoušci jsou ze všech nových vjemů tak překvapení, že ani nedokážou sletět zpátky dolů.

Pár nandejů černohlavých (Nandayus nenday), foto © Alena Winner / Časopis PAPOUŠCI

Nejeden z nás by jistě také chtěl mít doma volnoletce. Přiblížíš nám, jaká nebezpečí jsou s volným letem spojená?
Těch nástrah bohužel není málo. Papoušci se mohou popálit o dráty elektrického vedení, může je srazit auto, může je někdo ukrást. Mnoho volnoletců prostě zmizelo a už se nikdy nenašli. Když se ztratí volnoletec, nejvíc se bojím toho, že se vysílí a spadne na zem. V noci si ho pak snadno najde škodná, jako např. liška nebo kuna. Proto je určitě potřeba, aby měl papoušek dobrou kondici, kterou získá častým létáním.
Menším papouškům hrozí ještě víc nebezpečí, především v podobě predátorů. Kočky, poštolky, krahujci. Ti všichni se pravidelně pohybují okolo domů a papoušek se může stát jejich snadnou kořistí.

Mnoho lidí považuje volnoletectví za zbytečně riskantní. Jaký je tvůj názor?
Přirovnal bych to ke starostlivosti o naše děti. Miluji je nade vše a zároveň dobře vím, že například jízda na kole či na lyžích může skončit tragicky. Přesto svým dětem tyto sporty nezakazuji, ale místo toho zajistím, aby je provozovaly co nejbezpečněji. Naučím je na kole jezdit, poučím je o pravidlech silničního provozu a nasadím jim helmu. Stejný princip platí u papoušků volnoletců. Nehážu je do vzduchu se slovy „Tak si leť,“ ale papouška na volnoletectví připravuju a já sám jsem připraven udělat maximum pro jejich bezpečný návrat domů.

Papoušek patagonský (Cyanoliseus patagonus), foto © Alena Winner / Časopis PAPOUŠCI

Poradíš čtenářům, co dělat v případě, že jim jejich papoušek ulétne?
Určitě. Sám jsem takovou situaci řešil se svým novým párem dokrmených arů kaninda. Ti dva mlaďoši přišli na to, jak si otevřít zámek voliéry a zmizeli. Okamžitě jsem přijel z práce, vylezl na střechu a pomocí dalekohledu jsem je našel v nedalekém háječku. Jel jsem pro ně a samička na zavolání neobratně sletěla dolů, kdežto samec se k příletu neměl a naopak začal přelétávat ze stromu na strom. Tu noc strávil venku a druhý den pomohlo, že jsem brzo ráno do míst, kde jsme ho viděli naposledy, přivezl klec se samičkou. Samec zareagoval na její volání a našli jsme ho sedět v nízké túji, ze které jsem ho už vzal na ruku.
Během pokusů o následující výcvik volnoletectví nastala situace opačná a uletěla zase samice. Tu se nám podařilo najít pomocí reproduktorů, z nichž jsme pouštěli křik samce, a ona se začala ozývat nazpět. Dá se použít nahrávka papouščího křiku, ale i dalších známých zvuků, které papouškovi napoví, kterým směrem má letět. Pokud papoušek neumí sletět ze stromu, je možnost vylézt za ním nebo také vylézt na jiný, blízký strom. Tam je daleko větší šance, že přiletí za námi. Po těchto negativních zkušenostech jsem usoudil, že z tohohle páru zřejmě volnoletci nebudou a výcvik prozatím přerušil. Jejich bezpečí je pro mě stále na prvním místě a pokračovat by znamenalo zbytečně riskovat.

Myslíš si, že je potřeba mít papouška ručně dokrmeného, aby se s ním dalo létat na volno?
Můj názor je, že určitě ano. Všichni papoušci, se kterými létám na volno, jsou ručně dokrmení. Mít ručně dokrmeného papouška ale samo o sobě nestačí, je to pouze část úspěchu. Volnoletectví je především o čase, který svým papouškům věnujeme, a o zdravém rozumu. Pokud papoušek nereaguje pohotově na přivolání ani ve voliéře či pod sítí, nemůžeme čekat, že na nás bude reagovat venku.

Zcela bezpochyby je volnoletectví způsob, jak papouškům zpříjemnit život. Pokud se do této aktivity chceme pustit, musíme si však být vědomi rizik, která přináší, a času, který je potřeba investovat. Pokud k aktivitě přistupujeme zodpovědně a po nastudování všech důležitých aspektů, bude nám odměnou pohled na zdravé a spokojené ptáky užívající si svůj nádherný dar letu. Petře, děkujeme, že ses s námi podělil o své zkušenosti. Přejeme hodně štěstí a spoustu prolétaných hodin bez nehod!