O filozofii chovu exotického ptactva s respektem k přírodě
S RNDr. Petrem Suvorovem, Ph.D.
Text: Alena Winner a RNDr. Petr Suvorov, Ph.D.
PAPOUŠCI 6/2025, v tištěném čísle od strany 322 16 minut čtení
V tomto článku
- Cesta k zoologii
- Chovatelská filozofie a Zoo Brno, jen pro předplatitele
- Papoušci v Exotáriu, jen pro předplatitele
- Chov vazů a ochranářské projekty, jen pro předplatitele
Z nadšeného studenta zoologie, který trávil léta mezi voliérami jako průvodce v Zoo Praha, se stal respektovaný kurátor chovu ptáků v Zoo Brno. RNDr. Petr Suvorov, Ph.D. spojuje hluboké znalosti zoologie a ekologie s praktickými zkušenostmi z terénu i chovatelské praxe. V rozhovoru pro časopis Papoušci přibližuje svou cestu od dětské fascinace přírodou až po každodenní práci s exotickými ptáky. Mluví o chovatelské filozofii, papoušcích v Zoo Brno i o významu zoologických zahrad.
Cesta k zoologii

Vzpomenete si, co ve vás probudilo prvotní zájem o zvířata a jejich život – byl to nějaký konkrétní okamžik, kniha, nebo spíš rodinné prostředí?
Vztah k přírodě mám v sobě odmalička – byl zkrátka vrozený. Nepopírám ale, že velkou zásluhu na tom mají i knihy profesora Veselovského a samozřejmě moje maminka, která vlastnila slavnou edici Světem zvířat. Všechny díly jsem doslova hltal. Když mi byly čtyři roky, rodiče mi koupili první plastové modely zvířat – a bylo „vymalováno“. Sport mě nikdy příliš nelákal, ale zvířata mě táhla pořád (obzvláště ta opeřená).
Cíl byl v té době ještě daleko. Vyrůstal jsem jako městské dítě v Praze, kde to s přístupem k přírodě nebylo jednoduché. Cesta do stanice mladých přírodovědců trvala přes hodinu se třemi přestupy v MHD, což bylo pro mě téměř ireálné. Maminka se mnou namísto toho chodila do zoo, tatínek do muzea, a společně jsme vyráželi na houby. Později jsem vystudoval zoologii obratlovců na Karlově univerzitě a pak si ještě doplnil vzdělání na Fakultě životního prostředí České zemědělské univerzity, v oboru ekologie.
Cesta k pozici kurátora chovu bývá dlouhá a vyžaduje nejen odborné znalosti, ale i opravdové odhodlání. Prozradíte, co vás k této profesi přivedlo a jaké kroky vedly až k dnešní odpovědnosti za celý ptačí svět v Zoo Brno?
Ve třetím ročníku na Karlovce jsem zjistil, že kolega pracuje na pokladně v pražské zoo. Slovo dalo slovo, domluvil jsem si tam brigádu na vzdělávacím úseku – a tím to celé začalo. Za tuto zkušenost jsem Zoo Praha dodnes nesmírně vděčný. Je to místo, které opravdu vychovává zoology – mají k tomu podmínky, zázemí i otevřenost vůči studentům. Ostatně mnoho lidí, kteří tehdy, stejně jako já, dělali v zoo průvodce, dnes působí na různých odborných pozicích v zoologických zahradách po celé republice. Zoo Praha mě velmi dobře připravila na budoucnost. To, co jsme znali teoreticky z přednášek, jsme měli možnost vidět naživo. S některými kolegy jsme byli dokonce tolik nadšení, že jsme kurátorům obrazně řečeno seděli za krkem a pořád se vyptávali. Často jsme jako celý tým jezdili i po jiných zoologických zahradách. Iniciátorem těchto zoovýletů byl mnohdy můj dlouholetý kolega Mgr. Michal Podhrázský, Ph.D., kurátor Safari parku Zoo Dvůr Králové. Byly to krásné čtyři roky, na které nikdy nezapomenu.

Kam se vaše životní pouť ubírala dál?
S rozepsaným doktorátem nešlo dále držet pracovní úvazek v zoo. V té době mi navíc Fakulta životního prostředí ČZU nabídla možnost půlroční terénní stáže na deltě Guadalquiviru v národním parku Coto Doñana v Andalusii, který je jednou z největších celistvých mokřadních oblastí v Evropě vůbec. Celá zóna je oplocená a není přístupná veřejnosti – pohybují se v ní jen výzkumní pracovníci na základě zvláštního povolení. Žije zde jedna z nejsilnějších evropských populací volavky červené (Ardea purpurea) a také nezanedbatelné populace velmi vzácných orlů iberských (Aquila adalberti) a rysů iberských (Lynx pardinus). Taková příležitost se prostě odmítnout nedala. Kromě upevnění terénních znalostí v oboru mi navíc pobyt silně pomohl se v životě osamostatnit. Letos jsem se do národního parku vrátil přesně po dvaceti letech a když mě můj „ornitologický otec“ José Luis del Valle Chaves vzal na některá místa z dávné minulosti, silně ve mně pulzovala nostalgie.

A co jazykové vybavení? Přece jen šlo o Španělsko...
Kromě biologických oborů mám vystudovanou obchodní akademii – tu považuji jako jakýsi „úlet“, který se ale nakonec vyplatil, protože škola měla perfektní výuku jazyků. Ze španělštiny jsem nakonec dokonce maturoval. Dnes jsem za to vděčný, protože patřím mezi málo biologů, kteří dokáží slovem i písmem komunikovat ve čtyřech jazycích a zároveň popírám biologické automatismy mít silný background v matematických vědách (ty mi asi nadosmrti zůstanou utajeny, proto se nikdy nebudu věnovat mainstreamové vědě dle soudobých požadavků na vědecké pracovníky…).
Nelákalo vás v Andalusii zůstat?
Nikde kromě České republiky jsem se zatím necítil tak doma jako ve Španělsku, což je evidentně dané dominancí mé středozemní krve po maminčině linii. Ale vyrostl jsem ve středních Čechách.
I na Moravě jsem pouze na dobu dočasnou, byť může trvat desítky let. Možná se to ale na stáří změní a budu chtít trávit zimu někde v teplejší oblasti Evropy.
Nechtěl jste raději pracovat jako terénní biolog?
Narodil jsem se ve městě, kam také vždy budu patřit. Jako strážce národního parku Šumava bych přežil tak týden (smích). Za zvířaty do volné přírody jezdím přesto často a rád. Je pro mne překvapivé, kolika chovatelům stačí vidět zvířata pouze v umělých podmínkách lidské péče. Abych našim svěřencům poskytl co nejlepší péči, potřebuji vidět všechny aspekty jejich života včetně souvislostí s krajinou, ve které žijí, kulturních návazností a propojení s legislativou.
Karlova univerzita mi poskytnula díky vzdělání v systematické zoologii schopnost zvíře poznat, taxonomicky zařadit a vědět, kde ho v přírodě najdu, čím se živí a v jakých sociálních strukturách žije. Česká zemědělská univerzita mi pomohla ho „zasadit“ do kontextu krajiny v oboru ekologie a také mi řekla, že existuje nějaká platná legislativa. Zoo Praha mě naučila, jak se o něj mám starat, když mi přijde pod ruku, jak mám vytvořit přírodu v omezených podmínkách a zejména, jak mám svou práci prodat veřejnosti. Celá mozaika pak způsobila, že mohu vnímat samotného jedince jako malý střípeček v kontextu mozaiky přírody a mohu tuto informaci předávat dál.
