Barnard límcový
V našich voliérách již 160 let
Text a foto: Achim Lutz. Překlad: Mgr. Hana Ash.
PAPOUŠCI 5/2023, v tištěném čísle od strany 284 11 minut čtení
V tomto článku
- Voliéry a prostředí
- Krmení během roku, jen pro předplatitele
- Hnízdění a vývoj mláďat, jen pro předplatitele
- Zkušenost s parazity, jen pro předplatitele
Jakmile se v únoru prodlouží den, je ve vzduchu za slunečných dnů cítit vůně jara. A když se v březnu začnou objevovat první kočičky na vrbách, začne se znovu ozývat koncert hlasů nejen v ptačím světě u nás doma, ale také v mých voliérách, kde barnardi límcoví ohlašují konec zimy a pomalu začínají hnízdní sezonu svým nezaměnitelným melodickým hlasem.
Názvosloví rodu Barnardius, Bonaparte 1854 v rámci v minulosti běžného dělení na dva (Barnardius barnardi, B. zonarius) nebo tři druhy (B. barnardi, B. zonarius a B. macgillivrayi) s tehdy přiřazenými čtyřmi poddruhy nebylo dosud definitivně vyjasněno. Proto pro přehlednost uvádím všechny taxony v kontextu nominátní formy, kterou poprvé popsal Shaw v roce 1805.
Důvodem těchto dosud neobjasněných přiřazení je skutečnost, že v průběhu let měli odborníci na taxonomii přístup ke stále většímu počtu muzejních exemplářů ke studiu. Geografické formy se stále více překrývají...
V novějších studiích (Baker 2009, Joseph & Wilke 2006), kde se porovnává i na molekulárně genetickém základě, už nevypadá vymezení druhů původně používané v obecné literatuře o ptácích tak jednoznačně, jak se předpokládalo. To znamená, že v této geneticky relativně mladé skupině ptáků jsme se vypracovali z poddruhů na samostatné druhy a možná se ještě oddělí rodové formy od původní formy, která doposud nebyla takříkajíc završena, protože „evoluce žije“. To lze vysvětlit jejich značným souvislým rozšířením na téměř celém kontinentu, s výjimkou nejzazších oblastí na severním a východním pobřeží a, stejně jako u téměř všech australských druhů papoušků, vnitrozemí s Velkou písečnou a Velkou Viktoriinou pouští, a migrací místních populací způsobenou klimatickými podmínkami.
V důsledku toho se populace v bezprostředně sousedících biotopech mísí, což vede k tomu, že úplné vymezení druhu v genetickém smyslu je obtížné stanovit.
Proč popisuji tento kontext tak podrobně? Protože v chovu ptáků se vždy objevují spekulace, že chovatelé nemají ve svých chovech „čistokrevné“ papoušky Barnardius zonarius semitorquatus nebo Barnardius zonarius zonarius, je třeba toto téma přehodnotit z těchto hledisek se znalostí popsaných korelací. V praxi to znamená, že tak, jak to lze pozorovat v přírodě, lze i v chovech ptáků nalézt přechodové formy, které se fenotypově mírně liší od standardních typů. Když vezmeme v potaz tehdejší importy z Austrálie, již v počátcích chovu těchto ptáků nevyhnutelně vznikali jedinci ze „smíšených populací“, a nikoliv pouze ptáci z hlavních oblastí s fenotypově zřetelnými znaky, a také následné potomstvo. To by však nemělo znamenat oprávněnost vzájemného páření poddruhů, které jsou od sebe navzájem odlišitelné! Vždyť díky nejčastěji praktikovanému selekčnímu chovu „ideálních typů“ je k dispozici dostatek chovných ptáků.
Voliéry a prostředí
Poprvé byl tento druh zaznamenán v londýnské zoo v roce 1863, tedy před 160 lety! Do Evropy se pak opakovaně dostával v malém počtu. První odchov je připisován Köhlerovi v Německu v roce 1879 a následně hraběti Celle de Sprimont v Belgii v roce 1880. O čtyři roky později, v roce 1884, byl odchov doložen v Rousse ve Francii a londýnská zoo se o chovu zmiňuje v roce 1934.
Všeobecný rozmach chovu australských papoušků začal až po druhé světové válce, tedy po roce 1945, čemuž jistě napomohla možnost relativně nenáročného chovu a krmení této skupiny ptáků.
Věnujme se však chovu a úspěšným odchovům těchto krásných, bezproblémových a zároveň důvěřivých obyvatel voliér. Moje první zkušenosti s těmito papoušky začaly u víceletého páru, který již dříve úspěšně zahnízdil, odchoval mláďata a krátce před začátkem chovné sezony u mě našel nový domov. Aby měli barnardi, kteří jsou poměrně velcí a měří kolem 37 cm, veškeré pohodlí, byli umístěni ve venkovní voliéře o rozměru 10 m² (5 × 2 m) a výšce 2,5 m s přilehlým záletem o zhruba 5 m².
Dodnes je k vidění mnoho voliér, které mají na obou koncích pouze jedno bidlo a jsou obvykle příliš krátké, což sice může být praktické a splňuje to minimální základní potřeby chovaných ptáků, nicméně tento typ ubikací dnes již nemá u skutečných milovníků ptáků žádné opodstatnění.
Odchov mláďat neznamená, že jsou pouze zohledněny potřeby chovaných ptáků (jako extrémní příklad si vezměme průmyslový farmový chov). To je omyl! Pokud totiž papouškům dostatečně vybavíme jejich prostor a vytvoříme jim příjemné prostředí, jejich aktivita vzroste a budou mít i větší zájem o partnera, což se pozitivně odrazí v lepších chovatelských výsledcích a dlouhověkosti ptáků.
Barnardi mají silný zobák a velkou potřebu okusovat. Pokud stále používáte voliéry s dřevěnou konstrukcí, je třeba připevnit na exponovaných místech plechové lišty, které ochrání konstrukci voliéry.
Záletový prostor by měl být temperován, ale papoušci mohou mít celoroční přístup do venkovní voliéry, kterou konkrétně v mém chovatelském zařízení také denně využívají i v průběhu zimy.
Všechny mé venkovní voliéry mají přírodní podlahu nebo výplň ze štěrku a písku. Jsou bohatě vybaveny různými přírodními větvemi nebo ztrouchnivělými pařezy stromů, aby měli barnardi dostatek příležitostí k zabavení. Rádi také využívají část podlahy posypanou kousky kůry, které zobákem drtí na malé kousíčky.
Zpočátku bývala tato voliéra také hodně zelená. Postupně však papoušci všechno ohryzali tak, že jen ozdobnice čínská (Miscanthus) zůstává relativně v dobrém stavu. Pravidelně jim dávám travní drn nebo trs. Pak je voliéra alespoň na chvíli „zelená“.
U australských papoušků je patrná jasná preference zeleného krmiva, které by se při každodenním krmení nemělo podceňovat. Jinak je krmím standardní kvalitní směsí zrnin pro velké papoušky, kterou však přizpůsobuji konkrétnímu ročnímu období.