Chov papoušků na Slovensku
Text: MVDr. Pavol Kováčik. Foto: archiv autora a kolektiv.
PAPOUŠCI 3/2025, v tištěném čísle od strany 160 7 minut čtení
V tomto článku
- Chovatelská zařízení
- Chované skupiny papoušků, jen pro předplatitele
- Voliéry a hnízdní budky, jen pro předplatitele
- Veterinární péče, jen pro předplatitele
Stejně jako v České republice, má i na Slovensku chov papoušků dlouholetou tradici, která spojuje chovatele napříč celým světem. V posledních letech, kdy čelíme různým krizím, ať už ekonomického či zdravotního charakteru, nabývá chov exotického ptactva a dalších zvířat stagnující, místy až klesající tendence. Jinak tomu není ani na území Slovenské republiky. Průměrný věk chovatelů se pohybuje spíše kolem 50 let a více, a tak je příchod mladých chovatelů vítán s velkou radostí. Přesto se na našem území stále vyskytuje rozmanitost chovaných druhů a odchovy ptáků jsou na poměrně vysoké úrovni.
Chovatelská zařízení
Po návštěvě nespočtu chovatelů na Slovensku mohu konstatovat, že většina chovatelských zařízení je na velmi dobré úrovni – jak co se týče konstrukčního materiálu, tak i osazenstva. Nad původními celoročními dřevěnými typy voliér v současnosti vítězí snadno sestavitelné a rozebíratelné hliníkové systémy, které zaujaly nejednoho chovatele svou jednoduchostí, snadnou údržbou – čistotou, a samozřejmě i výsledným vzhledem. V neposlední řadě je výhodou i vstupní investice, která aktuálně není na naše poměry příliš vysoká. Možnost postavit obydlí pro papoušky během několika dní či dokonce hodin – včetně záletových i výletových částí – dává chovatelství zcela nový rozměr. Je patrné, že majitelé se snaží dopřát svým papouškům co největší možný prostor, jaký jim plocha pozemku dovolí. Systémy malých klecí se dvěma bidly a dvěma miskami se pomalu vytrácejí z chovů větších papoušků. Větší důraz se klade na welfare, tedy pohodu zvířat, v jejich okolním prostředí. Voliéry bývají často zasazeny v zahradách do různých systémů, které spolu s flórou a vodními prvky vytvářejí celek vhodný nejen k relaxaci samotných chovatelů, ale i pro pohodu obyvatel voliér.
Chovatelé stále častěji přecházejí od kvantity k chovu menšího počtu papoušků s důrazem na kvalitu, což umožňuje individuální přístup ke každému páru, což se odráží i na výsledcích odchovů. Mnozí si zakládají ucelené kolekce ptáků a specializují se například na chov arů, amazoňanů, bílých či černých kakaduů, australských papoušků, loriů, měkkožravých ptáků či astrildovitých. Najdou se i tací, kteří mají smíšené kolekce ptáků z různých kontinentů. Výhodou chovu jednoho rodu je především jednotnost – tedy stejné či velmi podobné nároky na chov, krmení, hnízdění, velikost voliér i výskyt nemocí typických pro určité skupiny (např. amazoňané – herpesvirus, ary – bornavirus atd.).