Iriška
Zachráněný amazoňan kubánský – náš mazlíček
Text a foto: Věra Wolframová.
PAPOUŠCI 6/2023, v tištěném čísle od strany 360 6 minut čtení
V tomto článku
- Nový domov a každodenní život
- Krmení Irišky, jen pro předplatitele
- Nemoc a zotavení, jen pro předplatitele
- Procházky a vzájemné pouto, jen pro předplatitele
V mém bytě byly vždy nejrůznější běžné druhy papoušků, jako například andulky vlnkované (Melopsittacus undulatus) nebo australské rosely. Často jsem si ale pohrávala s myšlenkou, jaké by to bylo pořídit si o něco většího papouška. Zkušenosti jsem už měla jak praktické, tak i teoretické, protože si ráda čtu články o papoušcích v odborných časopisech a dalších zdrojích. Nakonec se osud o vše postaral sám a do života mi nečekaně vstoupila Iriška – amazoňan kubánský (Amazona leucocephala).
Bydlela jsem u maminky, která v době mého pobytu v zahraničí na internetu objevila poněkud znepokojující inzerát. Nabízen byl amazoňan kubánský a text doprovázely fotografie papouška ve velmi špatném stavu, pořízené mezi krabicemi s elektronikou. Na první pohled byl amazoňan v naprosto nevyhovujících podmínkách a vypadal velice zanedbaně.
S maminkou jsme se telefonicky domluvily, že nebohého papouška zachráníme. Protože jsem v tu dobu byla ještě mimo domov, maminka se pro amazoňana vydala a přivezla ho domů.
Když jsem následující den v osm ráno přijela ze zahraničí, ihned jsem se papouška ujala. Dala jsem ho do klece a umístila ji vedle své postele. Amazoňan byl schoulený a uzavřený do sebe. Protože jsem tehdy chodila do školy, měla jsem dostatek času. Papoušek dostal jméno Iriška a následovala dlouhá cesta zotavování ze strašných podmínek, které způsobily i neschopnost létání.
Těžko říci, co si Iriška prožila, protože se poměrně dost dlouho bála rukou. Trávila jsem s ní veškerý volný čas a každý večer jí četla dětské pohádky. Po dvou týdnech mi dovolila se k ní více přiblížit. Po peří jsem ji nejdřív hladila vařečkou, protože z dlaně měla velký stres. Po nějakém čase jsem se jí zkusila dotknout prsty, ona sklonila hlavu a nechala se pohladit. Přiznám se, že v tu chvíli mi dojetím ukápla slza. Pak už to drbání sama vyžadovala a po šesti měsících si vlezla na mé rameno a také jsme začali chodit ven.
Nový domov a každodenní život
Následovalo mé přestěhování k příteli a pak ještě další stěhování. Je ale fakt, že v tu dobu na mě byla Iriška už tak zvyklá, že změny nesla dobře. Z velkých rukou měla stále ještě strach a přemisťovat jsem ji mohla pouze já a nikdo jiný. Od partnera se dodnes nechá pohladit, jen když má náladu.
Irišce jsme nechali vyrobit dřevěnou voliéru na míru, která je opatřena poličkami na nocování. Jsou nízko, čímž je zajištěna bezpečnost, protože pohyblivost není stoprocentní. Nyní je to už osm let od doby, kdy je Iriška se mnou. V bytě má celou hernu pro sebe a naučila se také perfektně šplhat po speciálním stromě, který jsme jí nechali vyrobit. Ráda s ní navštěvuji i dětská hřiště, kde se nacházejí lana, po kterých může lézt. Aby jí nebylo smutno, pořídili jsme si i pár amazoňanů modročelých (Amazona aestiva). Iriška si s nimi ale příliš nehraje. Samec Ricky na ni doráží, ale ona na něj začne vždy „štěkat“.
Oproti tomuto mladému páru je Iriška usedlejší. Ráda si odpoledne schrupne a je celkově taková klidnější. Absolutně miluje kousání kartonových krabic, které jí čas od času poskytneme. Zpracovávání na malé kousíčky jí zabere spoustu času. Ve voliéře má zvonečky. Jeden dokonce z doby, kdy jsme si ji pořídili, a každý večer se o něj otírá hlavičkou. Protože bydlíme nedaleko lesa, poskytujeme jí také pravidelně čerstvé větve k okusu. Necháme je vysušit a přidáváme k nim i šišky, které úplně rozcupuje. Přes celý den je mimo ubikaci a ve voliéře pouze nocuje. Zavíráme ji jen v době, kdy například luxujeme, což nemá v lásce.