Zkušenosti s chovem a odchovem alexandrů velkých
Aneb Jak domácí mazlíčci odchovávají mláďata
Text: Alena Winner a Veronika Baborská. Foto: archiv chovatelky.
PAPOUŠCI 2/2026, v tištěném čísle od strany 88 7 minut čtení
V tomto článku
- Cesta k alexandrům a výběr páru
- Voliéra, budka a hnízdění, jen pro předplatitele
- Krmení a doplňky, jen pro předplatitele
- Povaha a vhodnost pro začátečníky, jen pro předplatitele
Jak vypadá chov ochočených alexandrů velkých (Psittacula eupatria), pokud jim dopřejeme prostor pro přirozené chování, partnerské soužití i vlastní rodičovství? Rozhovor s Veronikou Baborskou dokazuje, že i papoušci chovaní jako domácí mazlíčci mohou vytvořit harmonický pár, úspěšně hnízdit a odchovávat mláďata.
Cesta k alexandrům a výběr páru
Vzpomeneš si na okamžik, kdy ses poprvé setkala s alexandry velkými, a co tě na nich nejvíce zaujalo?
Poprvé jsem se začala intenzivněji zajímat o papoušky rodu Psittacula v roce 2017. Porovnávala jsem menší druhy s většími, ale více mě zaujal právě alexandr velký. Okouzlila mě elegantní postava, dokonale uhlazené peří, masivní červený zobák a výrazný límec samce kolem krku. Fascinující je také namlouvání – působí jako ladný tanec plný elegance a sebevědomí.
Kdy přišlo rozhodnutí, že budeš mít alexandry velké u sebe doma?
Intenzivně jsem začala shánět mládě v roce 2019. Původně jsem chtěla pouze mazlíčka a zamluvila jsem si ručně dokrmeného samečka u chovatele Antonína Suchánka. Po několika rozhovorech jsem si ale uvědomila, že by bylo ideální, aby měl i samičku.
Chovatel mi nabídl nepříbuznou samičku, se kterou už vyrůstal. Dnes jsou moji alexandři nejen domácí mazlíčci, ale také harmonický chovný pár. Zůstala jsem u jednoho páru, i když mě velmi fascinuje i modrá mutace tohoto druhu.
Prozradil ti chovatel, proč do páru vybral zrovna tyto konkrétní jedince?
Klíčovou roli sehrála přirozená volba partnera. Již ve voliérách původního chovatele bylo patrné, že k sobě jedinci spontánně inklinují – vyhledávali vzájemnou blízkost nejen při příjmu potravy, ale i během odpočinku, kdy společně sedávali na bidle. Takové projevy jsou velmi cenným indikátorem kompatibility a naznačují vznikající sociální vazbu. Bylo jasné, že mezi nimi existuje přirozené pouto, které by bylo chovatelskou chybou narušovat. Místo umělého párování jsem se proto rozhodla tuto vazbu respektovat a dále ji citlivě podpořit vhodnými podmínkami.
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že právě páry vytvořené na základě spontánní volby bývají dlouhodobě stabilnější, vykazují lepší reprodukční výsledky a méně problémového chování. Harmonie mezi partnery se pak přirozeně odráží nejen v úspěšném odchovu, ale i v celkové pohodě chovného páru.