Návštěva chovatele Pavla Retycha
Text a foto: Ing. Petra Slavíková.
PAPOUŠCI 3/2022, v tištěném čísle od strany 140 12 minut čtení
V tomto článku
- Chovatelské začátky
- Papoušci a jejich zázemí, jen pro předplatitele
- Krmení, jen pro předplatitele
- Budky a chování při hnízdění, jen pro předplatitele
Relativně nedávno jsem poznala chovatele, který mě zaujal svojí zapáleností pro chov a snahou vytvořit svým opeřencům příjemné prostředí. To se odráží i na jeho krásných odchovech. Řeč je o Pavlu Retychovi, za kterým jsem se vydala do malé vesničky Drahňovice ve Středočeském kraji. Hned po příjezdu mě uchvátily jeho prostorné voliéry a v nich spokojení jihoameričtí papoušci, o kterých nám v následujících řádcích sdělí víc.
Chovatelské začátky
Jak jste se dostal k papouškům?
Tak jako většina ostatních chovatelů jsem se k papouškům dostal už v dětství. Začalo to, když mi bylo osm let a chtěl jsem nějaké zvíře. Jeli jsme do Benešova do zverimexu, kde měli korelu a andulky. Má volba padla na samici bílé korely. Tehdy jsem ale nevěděl, co to přesně bylo za mutaci. Zkrátka byla bílá a jmenovala se samozřejmě Pepík.
Po roce nám začala snášet vajíčka a následovalo pořízení další korely a voliéry. Začal jsem tedy korelami a andulkami. Postupně se v mém chovatelském zařízení objevily australské druhy papoušků, které se v té době daly sehnat, takže například rosely. Papoušky jsem kupoval v Kolíně na ptačí burze, protože to bylo nejblíž. Vždy jsem si z burzy něco přivezl, aniž bych něco potřeboval. První voliéry jsem si jako malý stavěl velmi jednoduše, tedy z ohnutého roxoru, který byl potažen králíkářským pletivem. To byly začátky.
A co bylo dál?
Postupem času jsem zjistil, že takto by to nešlo. Takže jsem začal přemýšlet, jak chov udělat jinak a lépe. Bohužel jsem tenkrát byl mladý a malý, takže mi nic moc jiného nezbývalo. Nebýt mého táty, voliéry bych tehdy vůbec neměl. Kolem patnácti let jsem si začal vyrábět už větší voliéry, ale musela nastat chovatelská pauza z důvodu mé vojny a o papoušky se pak staral můj otec.
Po vojně jste se k chovu vrátil?
Ano, když mi bylo kolem dvaceti let, začal jsem vyrábět nyní pracovně „staré voliéry“, ve kterých mám dnes amazoňany modročelé a pomoučené.
Když jsme rekonstruovali dům a terasu, vyrobil jsem si další voliéry (pracovně „voliéry na terase“). Teprve před třemi lety jsem si začal plnit své sny a vybudoval si úplně nové voliéry, takže aktuálně mají ptáci svůj vlastní domeček.
Nyní chováte hlavně amazoňany a celkově spíš jihoamerické papoušky. Jak jste se od korel a rosel dostal k jihoamerickým druhům?
To je vina mého kamaráda, který choval amazoňany oranžovokřídlé (teď už je bohužel nemá, protože šlo o starší ptáky z odchytu). Tehdy jsem se rozhodoval, zda koupit amazoňany modročelé nebo oranžovokřídlé. Můj kamarád měl tenkrát odchov a bylo možné si sestavit pár. To byl faktor, který byl rozhodující, proč si pořídit amazoňany oranžovokřídlé.
Proč právě amazoňany a jak se u vás objevili i arové ararauna?
Amazoňany? Protože se mi líbili. Je jich spousta druhů a mně se vždy jihoameričtí ptáci líbili. Takže takto jsem se k nim dostal. Arové ararauna jsou pro mě takový splněný sen. Líbí se mi nejvíc ze všech druhů arů. Všichni jsou sice hezcí, ale tito mají zkrátka pěkné barvy – žlutou a modrou. Navíc jsem si pročítal různé knížky a časopisy a dospěl k závěru, že z arů jsou z mého pohledu spíše ti jednodušší na chov oproti jiným druhům. A navíc je měl opět i kamarád, takže za to může on.
