Odstranit či ponechat budky po hlavní chovatelské sezóně
Text: Ladislav Žoha. Foto: archiv redakce.
PAPOUŠCI 3/2015, v tištěném čísle od strany 157 5 minut čtení
V tomto článku
- Podle způsobu života
- Čistota budek, jen pro předplatitele
Být či nebýt. I tak by se dalo parafrázovat téma tohoto článku. Neznám chovatele, který by alespoň jednou za svůj chovatelský život neřešil podobnou otázku. Ač je to jedna jediná otázka, odpovědí je na ni opravdu spousta, respektive neexistuje jedna jediná správná – univerzální. Navíc je to přesně ten typ otázky, jejíž správná odpověď může být diametrálně odlišná u každého jednotlivého chovatele. Proto i níže uvedené řádky berte jen jako zkušenosti či doporučení, až Vaše konkrétní praxe ukáže Vaši konkrétní správnou odpověď.
Celkem snadno se chovatelé shodnou na faktu, že lze papoušky chované v lidské péči rozdělit do dvou kategorií, z nichž ta první obsahuje druhy, které rády nocují v budkách či přírodních dutinách. Naopak druhy z té druhé pomyslné kategorie budky v mimohnízdním období nevyhledávají.
Mezi druhy nocující v dutinách lze zařadit tyto druhy či skupiny papoušků: loriové napříč jejich druhovým spektrem, aratingové, pyrurové, mníšci, papoušci patagonští, papoušíčci, tirikové, aymarové, některé druhy amazónků a amazoňanů, afričtí dlouhokřídlí papoušci, agapornisové, alexandři čínští. Všechny uvedené druhy v mém chovu, pokud tu možnost měly či mají, upřednostňují nocování ve svých budkách. Naopak většina alexandrů, australských ploskoocasých papoušků, kakaduů, arů, žaků, korel, latamů, kakariků a dalších druhů budky k nocování nevyhledávala, i když je měla k dispozici. Znám spoustu chovatelů, kteří budky prostě po vyhnízdění sundají, vůbec nezohledňují, zda by jejich svěřenci v nich i nadále chtěli nocovat, budky uskladní a vyčistí, a do voliér či klecí je vrátí až na další hnízdní sezónu. Neříkám, že je tento přístup špatný, koneckonců spousta druhů, které v lidské péči rády nocují v budkách, se takto ve volné přírodě nechová. Navíc opětovné pověšení budek na začátku sezóny u většiny druhů nastartovává pohlavní aktivitu. Přesto je řada druhů či konkrétních párů, které si na budku musí každoročně zvykat (a to i v případě, že je stejná, jednoduše řečeno „jejich“) a mnohdy v některých sezónách ani nezahnízdí. Mezi takové konzervativní druhy patří arové, amazoňané, ale i papoušci královští či eklektusové, papoušci žlutokřídlí, žakové a řada dalších.
Další řada chovatelů se snaží budky ponechávat, ale většinou to dříve nebo později vzdají, zvláště pokud chovají papoušky v prostředí obdobném našemu středoevropskému klimatu. Jinými slovy posléze konstatují, že papoušci hnízdí opakovaně a opakovaně, hnízdí i v nevhodných klimatických podmínkách, každý pár hnízdí jindy a mají problémy se složitějším krmením, neboť každá voliéra je pak na tom jinak, zkrátka se velice záhy přikloní k prvnímu modelu – sundat. Výjimkou jsou samozřejmě chovatelé, kteří ptáky chovají pouze ve vnitřních prostorách a nevadí jim vnější povětrnostní vlivy. Přesto i oni řeší opakované hnízdění.
„Já používám model, který se blíží a hlavně zohledňuje podmínky života papoušků ve volné přírodě.“
Podle způsobu života
Pokud chovám papoušky žijící nomádským způsobem života (andulky, travní papoušci, korely, zpěvaví papoušci, rosely, barnardi, ale i agapornisové či alexandři, růžoví kakaduové a řada dalších), tak papoušky chovám v hejnech, která jsou pro ně přirozená – ve volné přírodě se jedná o druhy, které se potulují krajem za potravou a vodou a teprve v době pro ně příznivé (především dostatek vhodné potravy) začínají vyhledávat vhodné lokality pro hnízdění. Pak takové druhy přemístím po skupinách či párech do jiných – chovných voliér, kde mají dostatek budek či dutin k vyhnízdění, samozřejmostí je markantní změna v podávané potravě. Po vyhnízdění je i s mláďaty opět umístím do voliér určených k jejich mimohnízdním aktivitám – úplně stejně jako v přírodě po vyhnízdění utvoří hejna a opět žijí nomádským způsobem života. Při nedostatku voliér lze praktikovat i klasický způsob, tady stejná voliéra a budky sundávat, ale chovatelský zážitek už není takový, jako když se snažíte o imitaci přirozených period jejich života – hlavně v mém případě nemám problém přinutit i problematičtější páry k zahnízdění.
Obdobný způsob praktikuji u tažných druhů papoušků, kde ještě více záleží na mnohdy diametrálně rozdílných podmínkách v lokalitách jejich zimoviště versus v lokalitách jejich hnízdiště. Typickým příkladem jsou latamové vlaštovčí. V jejich případě začátek chovu (změna teplot, složení potravy a další) praktikuji už ve variantě „zimoviště“, i ve volné přírodě ptáci přilétávají na hnízdiště už v hnízdní „náladě“. Po vyhnízdění je ponechávám v chovné voliéře cca tak dlouho, aby to odpovídalo době, kdy i v přírodě zůstávají s odchovanými mláďaty v lokalitách jejich hnízdišť, abych poté jejich přemístěním do jiných prostor evokoval jejich odlet do zimovišť.
U druhů, které žijí stálým způsobem života, což znamená, že lokality, které jsou jejich hnízdištěm, vůbec neopouštějí, praktikuji i já stálý způsob chovu. Ideální zařízení se skládá z chovných voliér s dutinou či budkou, která je zde trvale, stejně jako papoušci. Na tuto voliéru přiléhá pak ještě jedna velká, kam můžu chovné páry třeba i s mláďaty vypustit mimo období hnízdění, ale stále mají přístup do své chovné voliéry, tedy i ke své dutině.
Nestalo se mi, že by při takovémto způsobu chovu došlo k nechtěnému opakovanému zahnízdění, i když je budka trvale otevřená, naopak samotní chovní ptáci se na jaře uchýlí zpět do voliéry s budkou, loňská mláďata se sama pozvolna odstaví do druhé části zařízení, které pak jednoduše zavřu a chovný pár oddělím. Pokud se přesto vyskytne pár, který má snahu hnízdit nevhodně opakovaně, budku ponechám na místě, ale zavřu hnízdní otvor. Ptáky to spolehlivě utlumí, naopak na začátku sezóny se sami prokoušou do své dutiny a tím nastartují opět pohlavní aktivitu.