O papouščí agresivitě
Z jiného soudku
Text a foto: Martina Pokorná.
PAPOUŠCI 3/2015, v tištěném čísle od strany 184 4 minuty čtení
V tomto článku
- Agresivita mezi papoušky
- Agresivita vůči sobě a člověku, jen pro předplatitele
Od mých chovatelských prvopočátků už uběhlo téměř šest let, nepočítám-li samozřejmě čas dětství, okořeněný chovem nezapomenutelných andulek. Nyní však chovám osm velkých papoušků a snažím se chovatelsky i lidsky růst skrze péči o ně. Není to vždy snadné. Lidé se mě často ptají, proč jsem si pořídila papoušků tolik a proč tak různorodou druhovou sestavu – amazoňany, kakaduy, ary, žaky… A navíc to všechno do malého pražského bytu. Byl to nerozum? Možná, ale já ničeho nelituji. Měla jsem totiž jasný záměr: Poznat charakter a povahu jednotlivých druhů co nejdetailněji a porozumět jejich problémům a problémům jejich vzájemného soužití i soužití s námi lidmi. Potud se záměr, myslím, zdařil. Co je důležité, je očím neviditelné... Řečeno tedy ústy Malého prince – je třeba alespoň občas odhlédnout od pragmatických záležitostí a vnímat co nejvíce papouščí život, jeho projevy, vztahová zákulisí, tajemné vzájemné vazby vzácného původu, lásku i demonstrovanou „nenávist“ jednoho vůči druhému i vůči člověku. Snažím se přesně tohle vidět, aby můj původní záměr opravdu došel svého smyslu a naplnění. Za tím vším je i snaha předat zrnko svých zkušeností všem, kdo o to stojí.
Agresivita mezi papoušky
Dozrávám do značně sebekritické polohy, a proto téma papouščí agresivity beru jako výzvu, neboť papouščí agresivita ve vztahu k lidem nevzniká zpravidla sama o sobě, nýbrž obvykle jako důsledek či nevítaný produkt vzájemného vztahování. Je rozdíl vidět agresivní interakci mezi papoušky a sledovat agresivní chování papouška vůči člověku. Papoušci, obzvláště velké druhy, jsou nesmírně chytří a sociálně zdatní. Na našich papoušcích žako pozoruji, že dokáží agresivitu zdařile používat jako sociální nástroj! Činí tak ovšem nikoli přímou agresí vůči nám lidem, ale mnohem rafinovaněji - prostřednictvím demonstrované agrese vůči vybranému jedinci z hejna - amazoňanovi pomoučenému (proč padla karta právě na onoho nešťastníka, je mi dodnes záhadou). Je bezmála humorné vidět nejdrobnější členku hejna – žačí samičku Stázičku – jak s minimálním úsilím, leč skálopevnou vůlí, vyštípe Ivana, odkudkoli se jí zachce. Ubohý Ivan tak často končí zneuctěn a někdy dokonce poraněn na nejnižším možném bidle, anebo přímo na zemi. Cíle tohoto žačího chování jsou celkem jasné. Konkrétně Stázka jím chce dosáhnout naší lidské pozornosti a především pak výsadního práva. Výsadním právem zde myslím možnost komunikovat s lidskými přáteli O SAMOTĚ, tj. BEZ přítomnosti ptačí konkurence. Výsadní právo je tedy mezi ochočenými papouščími jedinci, žijícími ve větším společenství, jednou z hlavních motivací k agresivnímu chování. Emocionální základnou je zde samozřejmě ŽÁRLIVOST. Výchovou se tato emoce kultivovat nedá. Vždy bude syrová, neboť se domnívám, že papoušci ji mají těsně přimknutou k emoci LÁSKY a instinktu K ZACHOVÁNÍ DRUHU. To by tedy byla sonda do mezidruhové agrese , ale co ona porůznu probíraná, doslova přetřásaná papouščí agresivita vůči člověku? Jak ji nahlédnout a pochopit v konkrétním případě, jak s ní naložit, jak se jí zbavit? To jsou bolavé otázky praktického chovatelství papoušků mazlíčků dnešní doby.