Papoušek senegalský Ronnie
A jeho cesta k novému opeření
Text: MVDr. Pavol Kováčik, Vladimíra Valent Winiarčíková. Foto: Vladimíra Valent Winiarčíková – archiv majitelky.
PAPOUŠCI 2/2025, v tištěném čísle od strany 122 9 minut čtení
V tomto článku
- Nový domov a změna stravy
- Vyšetření a začlenění do domácnosti, jen pro předplatitele
- Návrat důvěry a opeření, jen pro předplatitele
Vytrhávání peří je druhým nejčastějším problémem, který se u papoušků vyskytuje hned po problémech souvisejících s trávicím traktem, jež patří na první místo v žebříčku onemocnění ptáků. Mezi nejčastější druhy, se kterými se setkáváme v ordinacích, patří velké druhy papoušků, jako jsou například arové, kakaduové nebo také afričtí žakové. Tyto problémy se však nevyhýbají ani menším druhům, jako jsou amazónci, papoušci rodu Poicephalus, pyrurové, andulky nebo agapornisové.
Tento příběh se bude týkat jednoho z mých pacientů – papouška senegalského „Ronnieho“, který nás navštívil během prvních dnů svého života v novém domově u své nové rodiny, která se rozhodla, že ho zachrání. Novým majitelům nebylo lhostejné, jak Ronnie vypadá, a proto se ho ujali, aby mu dali vše, co bude potřeba.
Špatný stav papouška byl následek nesprávně nastavené stravy a také nedostatku společnosti. O jeho cestě a průběhu léčby nám více poví jeho nová majitelka.
Kdy a jak jste se dostali k Ronniemu?
K Ronniemu jsem se dostala tak, že mi paní Veronika z FB skupiny „Papoušek senegalský“ zaslala inzerát z jiné skupiny, kde byla fotografie Ronnieho (tehdy se ještě jmenoval Riky). Na snímku byl papoušek s vytrhaným peřím a také text, že tohoto senegalce darují spolu s klecí z důvodu změny životní situace. Původní majitelé se o něj už nestíhali zodpovědně starat. Papouškovi bylo v té době čtyři až pět let a škubání údajně trvalo jen krátce.
V tento moment uplynuly tři měsíce od chvíle, kdy mi zemřela Lori – má první samička papouška senegalského. Lori byl můj první papoušek, byl úžasný, otevřel mi svět papoušků, ale bohužel jednoho dne se ukázalo, že jí není dobře, a přibližně po týdnu uhynula. Byly jí pouhé tři roky. Nestačily přijít ani výsledky testů z vaší kliniky, z kterých jsme později zjistili, že diagnóza byla onkologicko-hematologického problému.
Po jejím úhynu náš domov utichl, velmi těžce jsme to nesli a dodnes nám velmi chybí. Dokud jsem to neměla v sobě úplně zpracované, neplánovala jsem, že by do naší rodiny měl přijít další papoušek senegalský.
Když jsem ale viděla ten inzerát, přemohla mě myšlenka, že když jsem nedokázala pomoci naší Lorince, pomohu jinému papouškovi v nouzi. Tak jsem na inzerát zareagovala a o pár týdnů jsem pro něj jela 400 km tam a 400 km zpět. A povím vám – stálo to za to.
Nový domov a změna stravy
Jaký měl typ stravy v předchozím domově?
Podle informací, které mi předchozí majitelka poskytnula, jeho stravu tvořila slunečnicová semena a ořechy, občas dostal jablko atd. Když se začal škubat, navštívili veterináře, který jim doporučil změnit stravu na lepší semínka a dát mu více zeleniny. Vyzkoušeli také granulované krmivo, avšak to nepřijal. Škubání přesto neustávalo.
Když jsme si Ronnieho přivezli domů, začala jsem ho seznamovat s novým krmivem. Ráno dostával, jako všichni opeření obyvatelé našeho domova, směs nakrájeného ovoce a zeleniny na drobno. Později dostal menší dávku semínek, na která byl zvyklý z předchozího domova, a k tomu pak přibyla směs nových semínek bez slunečnice. Snažila jsem se, aby byl přechod na novou stravu plynulý. Granule Psittacus jemně namelu a posypu jimi zeleninu, takže je Ronnie bez problémů přijímá.
Co se týče jeho předchozích majitelů – to, že se rozhodli ho darovat, jim nemám vůbec za zlé. Bylo zřejmé, že ho měli rádi, a proto dospěli k závěru, že s příchodem dalšího dítěte už na něj nebudou mít dostatek času, a darovali ho do dobrých rukou. Jsem s nimi v kontaktu a jsou rádi, že je Ronnie právě u mě.
Co vše obnášelo přivést si do domácnosti takto škubajícího se „postiženého“ člena rodiny?
Nebyla to jednoduchá volba. Od reakce na inzerát až po den, kdy jsem pro něj vyrazila, uplynulo přibližně šest týdnů. Jelikož jsem přesnou diagnózu neznala, nechtěla jsem ohrozit ani naše další opeřence (aru Evžena a zachráněné holuby). S manželem jsme se dlouze bavili o tom, zda je to správný nápad, ale má touha pomoci tomuto tvoru nakonec zvítězila.
Mezitím jsme od našich dobrých přátel z Česka na setkání senegalských papoušků, konaném na památku Lorinky, dostali mláďátko samičky senegalce, které jsme pojmenovali Poppy. Velice jim touto cestou děkuji za nádherné gesto, které pro nás učinili. Tím se můj strach ještě zvýšil.
Abychom Poppy nijak neohrozili, umístili jsme Ronnieho do karantény v naší ložnici. Krmili jsme ho jako posledního, měla jsem vyhrazené oblečení pouze na kontakt s ním, dokonce i misky jsem umývala jen v koupelně. Dokud nebyly k dispozici kompletní výsledky, nechtěla jsem riskovat a přistupovala k němu i k ostatním zvířatům s maximální odpovědností.