Papoušci rodu Poicephalus u Jaroslava Polívky
Text: Alena Winner a Jaroslav Polívka. Foto: archiv chovatele.
PAPOUŠCI 2/2025, v tištěném čísle od strany 70 10 minut čtení
V tomto článku
- Začátky chovu
- Chované druhy a jejich zázemí, jen pro předplatitele
- Krmení a chovné páry, jen pro předplatitele
- Papoušci šedohlaví a plány do budoucna, jen pro předplatitele
Jaroslav Polívka se chovu papoušků rodu Poicephalus věnuje 42 let a jeho sdělené zkušenosti potvrzují, že tito ptáci představují zajímavou chovatelskou výzvu. V rozhovoru se dozvíte, které druhy v jeho voliérách našly domov, jaké podmínky jim vytvořil a proč považuje přirozený odchov pod rodiči za nejcennější. Svůj chov vede na vysoké úrovni, což dokazují i fotografie zachycující výrazně zbarvené papoušky v perfektní kondici.
Bylo mi ctí setkat se s chovatelem, který svým papouškům poskytuje maximální komfort. To vše navíc s úchvatným výhledem na malebné zákoutí proudící řeky Labe, které dodává místu jedinečnou atmosféru.
Začátky chovu
Co vás přimělo zaměřit se právě na chov afrických papoušků rodu Poicephalus?
Kdybych měl vyzdvihnout hlavní důvod, proč mě tito papoušci tolik fascinují, pak je to skutečnost, že u nich trvá vše docela dlouho – než dospějí, než se rozhodnou zahnízdit – a to ještě není jisté, zda k tomu vůbec dojde. I když se nakonec k hnízdění odhodlají, stále zůstává otázkou, zda budou schopni svá mláďata úspěšně odchovat.
Můžete mi přiblížit svou cestu k chovu afrických papoušků?
Stejně jako mnoho dalších chovatelů, i já jsem kouzlu papoušků propadl už v dětství, přibližně ve svých sedmi letech. Moje první zkušenosti vedly přes malé australské druhy a postupně jsem se dostal k alexandrům malým a později k amazoňanům. Zhruba od svých dvaceti let jsem se však rozhodl svou chovatelskou cestu zúžit a zaměřit se na africké papoušky rodu Poicephalus. Prvními obyvateli mých voliér byli papoušci senegalští žlutobřiší, které jsem tehdy sehnal ve Zverimexu. Psal se rok 1983, a protože v té době ještě nebyl odchov těchto papoušků ve voliérách běžný, pocházeli z dovozu.
Jaké chovatelské zařízení jste připravil pro své první senegalce?
V té době jsem bydlel u rodičů a moji papoušci byli umístěni v docela velkých ubikacích. Bohužel však hnízdní budku nikdy ani nenavštívili. Po sedmi letech jsem se od rodičů odstěhoval, ale v novém domově jsem zatím neměl postavené voliéry. Proto jsem papoušky dočasně umístil do metrové klece v polosklepní místnosti. Netrvalo to ani tři měsíce a senegalci zahnízdili.
Těžko říci, co bylo hlavním důvodem, ale bohužel rodiče své potomky po měsíci přestali krmit. Dodnes si vzpomínám, jak moje manželka připravovala různé domácí kašičky, které obsahovaly vejce, med a sirup, abychom mláďata dokrmili a zachránili.
S odstupem času a s dnešními zkušenostmi, proč si myslíte, že senegalci zahnízdili tak rychle po přestěhování?
Mohlo to být způsobeno jednoduše změnou prostředí, ale stejně tak mohl hrát roli i prostor, ve kterém se cítili bezpečněji. Rozhodně nejsem zastáncem chovu papoušků v uzavřených sklepních prostorách, protože ptáci potřebují čerstvý vzduch, slunce a déšť. Nicméně se domnívám, že v případě těchto dovezených jedinců bylo klíčové, že se mohli někde ukrýt a cítili se tam jistější.
Během svých cest do Afriky jsem se přesvědčila o tom, že tito papoušci se často ukrývají v hustých porostech. Ve volné přírodě je téměř nemožné je zahlédnout v otevřené krajině...
Je fakt, že možná jsou tito ptáci takhle založeni, a proto se po přemístění do tmavšího prostředí cítili klidnější.