Rozjeté nožičky u mláďat papoušků
Text: Ladislav Žoha. Foto: Vladimír Doležal.
PAPOUŠCI 5/2015, v tištěném čísle od strany 300 4 minuty čtení
V tomto článku
- Dno budky a podestýlka
- Jedináčci a ruční odchov, jen pro předplatitele
Tento problém některých mláďat papoušků pozná i začátečník letmým pohledem do budky. Pokud vidí mládě, které leží na břiše a zpravidla obě nohy jsou jakoby vykroucené do stran či i trochu dozadu, je to právě tento případ. Mládě se snaží téměř pádlováním pohybovat po dně budky, což mu z pochopitelných důvodů nejde. Jako téměř vždy, i v tomto případě platí, že je důležitější a hlavně jednodušší podobným extrémům předcházet, než je následně léčit.
Pokud už podobnou situaci řešit musíme, je důležitý věk mláděte. Čím je ptáče mladší, tím je naděje na úspěšnou léčbu mnohonásobně větší. Proto jsou tak důležité pravidelné a časté kontroly budek a hnízdních dutin. Jestliže mládě žije s podobným handicapem řadu dnů či dokonce týdnů, aniž to chovatel zjistí, a jeho nohy rostou a sílí v této nepřirozené poloze, rapidně klesá šance na obrat. Zvláště u vzácnějších a cenných druhů důrazně doporučuji co nejdříve konzultaci a následnou návštěvu specializovaného veterináře – ideální je, pokud on přijede za Vámi, už tato situace mládě vždy stresuje – a ještě navíc převoz. Nicméně i my můžeme mláděti poskytnout první pomoc a pomocí fáče a zdravotní náplasti zafixovat nohy do přirozené polohy a pomocí obinadla je svázat k sobě, aby se dále nerozjížděly. Svážeme je pomocí „osmičky“ a musí zůstat volné, ne aby si někdo myslel, že je svážeme k sobě natvrdo. Ideálem je, pokud to můžeme odkoukat od zkušenějších kolegů. V literatuře sice najdeme i nákresy, jak postupovat, nicméně není nad osobní zkušenost, zvláště v takovýchto případech. Přesto i po této první pomoci doporučuji následnou návštěvu ptačího veterináře, málokdo je natolik erudovaný, že dokáže zaručit, že ptáčeti opravdu pomohl.
Dno budky a podestýlka
Jak již jsem v úvodu zmínil, jednodušší je podobným problémům předcházet. Nejdůležitějším faktorem je správné dno budky či hnízdní dutiny. Musí být drsné a hrubé, nikoliv hladké jako sklo.
I když máme v budce výstelku, nemůžeme se na toto spoléhat, protože hodně samiček má snahu či to dokonce udělá a výstelku vynosí ven – mláďata pak jsou na holém dně. I u agapornisů, kteří si postaví hnízdo v budce z větviček, snadno dojde k tomu, že stavba není úplná a mláďata opět sedí na holém dně – právě pro tyto případy musí být drsné. Nestačí hladké dno přejet smirkovým papírem, je nutné opravdové zdrsnění tak, aby se mládě mělo za co zachytit nožičkami či alespoň drápky. Stejně tak je důležitý vnitřní prostor v dutině, lepší je menší a stojatá budka, v takové k podobným problémům nedochází tak často.
Stejně tak výstelka by neměla být moc jemná, ideálem je namíchání jemnějších hoblin, které dobře sají, s hrubými štěpkami, které pak poskytují náležitou oporu mláděti. Nic nezkazíme ani kousky větviček a kůry, cokoliv, co poskytne mláděti oporu, je vítané. Nemusíme se bát při přípravě budky improvizovat, pokud se to samičce nebude líbit, stejně nám to vynosí. Odrostlejším mláďatům musíme podestýlku i měnit, protože pokud výkaly převáží nad zbytky podestýlky a zanesou zdrsnění dna, opět máme zaděláno na začátek uvedeného problému.