Jak papouškům tvořím krásnější život aneb o stavbě chovatelského zařízení ze dřeva
Text a foto: Michaela Cibulková
PAPOUŠCI 2/2021, v tištěném čísle od strany 130 11 minut čtení
V tomto článku
- Hnízdní budky a přestavba zařízení
- Voliéra s jezírkem a živými stromy, jen pro předplatitele
- Zimování, krmení a další plány, jen pro předplatitele
Doma jsme po několik generací chovali hospodářská zvířata, a tak jsem již od dětství pomáhala s chovem a získávala spoustu nezapomenutelných zkušeností. Láska ke zvířatům rostla, a tak jsem ke svým šestým narozeninám dostala další přírůstek, nádherně zelenou, hodnou a upovídanou andulku Pepinu. Myslím, že už v té době mi bylo jasné, kterým směrem půjdu dál. Žádná výstava, veletrh a podobné akce zaměřené na papoušky mi nemohly uniknout. Až do současné chvíle jsou mými největšími koníčky chov papoušků a želv.
Když mi bylo patnáct let, postavila jsem si na zahradě první voliéru o rozměrech: nezastřešená část 2,5 × 1 × 2 m (délka, šířka, výška) a zastřešená část 1 × 1 × 1,2 m (délka, šířka, výška). Jako materiál na dno voliéry jsem tenkrát použila hobliny s kůrou. Jelikož odmala velmi ráda pracuji se dřevem, materiál pro mě byl jasná volba. Na stavbu jsem použila krásně vysušené smrkové dřevo, ošetřila ho lazurou (musí mít povolení na dětské hračky) a poté natřela barvou Eternal, který se vyrábí v mnoha odstínech. Oboje je zdravotně nezávadné a pro papoušky naprosto neškodné. Tato kombinace se mi osvědčila a používám ji dodnes. Všechny voliéry mám postavené ze dřeva, protože se mi líbí, jak krásně zapadají do prostoru zahrady a působí tak velmi přirozeně.
Hnízdní budky a přestavba zařízení
Hnízdní budky jsem měla vyrobené z desek smrkového dřeva a na dno vkládala hobliny. Za dobu, co papoušky a droboť chovám, jsem vyzkoušela několik druhů materiálů. Jednalo se o smrkové dřevo, překližky, OSB desky nebo proutí a také vystřídala několik typů budek, například s kulatým vletovým otvorem, polootevřené nebo košíčky. Po několika pokusech se mi pro agapornise nejvíce osvědčila hnízda o velikosti základny 28–27 × 22 cm a výšce 23 cm z OSB desky, smrkového dřeva a překližky s kulatým vletovým otvorem o průměru 4,5–5 cm a odklápěcí horní částí pro snadnou kontrolu mláďat. Na dno dávám slabou vrstvu hoblin (bezprašné pro hlodavce) a zbytek hnízda si budují sami papoušci z materiálu, který mají ve voliéře k dispozici. Nejčastěji si vybírají čerstvé větve a listy břízy, ovocných stromů (bez chemického ošetření), piniovou nebo mulčovací kůru (opět bez chemického ošetření).
U drobotě jsem vypozorovala největší úspěch u polootevřených budek o velikosti základny 13–14 × 15 cm a výšce 13–14 cm, kdy přední strana je od poloviny nahoru otevřená. Materiál je stejný jako u agapornisů. Dovnitř dávám slabší vrstvu hoblin a o zbytek se postarají sami ptáčci. Několikrát se mi stalo, že jsem budky vyplnila senem, hoblinami a jemnou kůrou, abych jim ulehčila práci, ale tyto budky vždy zůstaly neobydlené. Do této ubikace jsem si z výstavy přivezla svůj první pár agapornisů růžohlavých v nádherné zelené barvě. Po několika dnech si začali nosit do budky vše možné – hobliny, kůru, trávu, seno a po několika týdnech přišlo překvapení, když jsem uviděla dvě vajíčka. Největší radost přišla ve chvíli, kdy na mě v budce čekala dvě nádherná, neopeřená mláďata.
Pořídila jsem si další dospělé agapornise a bylo mi jasné, že si chci postavit větší, dokonalejší a propracovanější voliéru. Po několika týdnech propočtů, vymýšlení, měření a shánění materiálu jsem začala s kompletní přestavbou bývalého chlívka, a to doslova od podlahy. V první řadě jsem musela připravit podklad pro venkovní část. Vykopala jsem 40 cm hlubokou díru o rozměrech 3 × 2 m, kterou jsem zasypala rozbitými cihlami, ostrým štěrkem a sklem. Hlavním důvodem této výplně bylo, aby se mi přes podlahu neprohrabávaly myši. Občas jsem toto všechno prolila betonem a nakonec udělala krásně vyrovnanou a vyhlazenou základní betonovou desku. Po celém obvodu jsem postavila zídku z cihel 30 × 50 × 15 cm a nahodila maltou, natáhla do mrazuvzdorného lepidla na dlažbu, vyštukovala a nabarvila. Zároveň s tímto základem jsem udělala fasádu na celé této budově a vytvořila nový vchod s uzamykatelnými dveřmi, kde se dřív nacházela jen dřevěná dvířka, aby nám neutekly slepice, prasata a koza Ája. Na takto připravený podklad jsem začala stavět dřevěnou konstrukci voliéry se vstupní chodbičkou. Na střechu jsem použila a mám dodnes kvalitní průhledné (kouřové) PVC desky, které i po několika letech vypadají jako nové. Pletivo je svařované o velikosti oka 1,3 × 1,3 cm.
Po venkovní části následovala přestavba i té vnitřní, a to od zateplení střechy, nové betonové podlahy, dlažby, zdi, vymalování a obložení zdí obkladačkami pro snazší omyvatelnost a udržení hygieny. I ve vnitřních prostorech jsem postavila voliéru ze dřeva o rozměrech 3 × 1,6 × 2,1 m (délka, šířka, výška). V obou částech jsou na podlaze písek, zemina, kůra a v létě přidávám čerstvě nasekanou, nebo naopak nasušenou trávu. Papoušci i droboť si na čerstvé pochutnávají a z nasušené si staví hnízda.
Veškerou inspiraci jsem hledala hlavně v časopisech, na internetových stránkách, pozorováním jiných zkušených chovatelů, sledováním různých cestopisných dokumentů a na návštěvách zoologických zahrad, to vše mi vydrželo dodnes. Ráda se inspiruji a vzdělávám všude, kde je to možné.
Každým dnem moje práce byla blíž k cíli a během několika měsíců jsem měla postaveno. Bydlení pro agapornise bylo připravené. V tu chvíli jsem se velmi aktivně začala zajímat a poznávat další druhy.
Pustila jsem se tedy do dostavby nových voliér a na další rok měla připravená tři bydlení. Uvnitř budovy jsem postavila tři voliéry o velikosti cca 1,7 × 1 × 2,1 m (délka, šířka, výška) a ke každé z nich náležela venkovní ubikace 2,5 × 1,8 × 1,8 m (délka, šířka, výška). U těchto venkovních částí jsem už nebetonovala žádné desky, ale nechala přirozeně zeminu s trávou a bylo to správné rozhodnutí. Papoušci na zemi okamžitě zkoumali a vyzobávali všechno, co šlo. V dřevěných voliérách jsem vždy chovala i papoušky, kteří dřevo okusují a mohli by voliéru velmi poškodit, pro takové případy stačí na hrany navrtat plastové „chrániče“, které jsou běžně dostupné v každém hobbymarketu. Krmení jsem dávala do nerezových misek umístěných ve vnitřních prostorech. Jako druzí v pořadí byli zebřičky a kanárci, kteří mě okamžitě uchvátili.
Postupem času mým chovem prošlo několik druhů papoušků, a to – andulky, korely, pyrury, neofémy, kakariky, holoubci, amadiny, chůvičky, stříbrozobky, rýžovníci a papoušíčci. Největší snahou bylo dát každému vše, co potřebuje, včetně kvalitního krmení, které si dodnes převážně míchám sama. Několik let mě naplňovala spokojenost – papoušci vypadali velice dobře, žádné problémy, krásné odchovy, ale minulý rok, jako kdyby se ve mně něco zlomilo a chtěla jsem všechno jinak.