Zelení aratingové Psittacara
Text: Jan Sládek. Foto: archiv redakce, PSHAW-PHOTO, Dollar Photo Club.
PAPOUŠCI 2/2015, v tištěném čísle od strany 82 5 minut čtení
V tomto článku
- Voliéra a hnízdní budka
- Sestavení páru a hnízdění, jen pro předplatitele
- Po hnízdní sezoně, jen pro předplatitele
Papoušci tohoto rodu (Psittacara, dříve Aratinga) se vyznačují silným, často velmi tlustým, ze strany nestlačeným zobákem, se zřetelným zejkem na čelisti. Nozdry jsou malé, v úzkém, většinou opeřeném ozobí, s nahým očním kroužkem. Ocas mají klínovitý, stupňovitý, kratší než křídla, péra jsou ke konci zašpičatělá, křídlo je dlouhé, špičaté. Opeření je převážně zelené. Jsou menší až střední postavy. Jejich rozšíření je od severní části Jižní Ameriky až po Bolívii a Paraguay.
- Aratinga dlouhoocasý (Psittacara acuticaudatus) – 5 poddruhů (nově koenigi a neoxenus)
- Aratinga zelený (Psittacara holochlorus) – 4 poddruhy
- Aratinga červenohrdlý (Psittacara rubritorquis)
- Aratinga skvrnitý (Psittacara wagleri) – 2 poddruhy
- Aratinga ekvádorský (Psittacara frontatus) – 2 poddruhy (frontatus a minor)
- Aratinga škraboškový (Psittacara mitratus) – poddruhy mitratus a chlorogenys
- Aratinga červenolící (Psittacara erythrogenys)
- Aratinga rudočelý (Psittacara finschi)
- Aratinga kropenatý (Psittacara leucophthalmus) – 3 poddruhy (poddruh propinquus zrušen)
- Aratinga kubánský (Psittacara euops)
- Aratinga zelenokřídlý (Psittacara chloropterus) – 2 poddruhy (poddruh maugei vyhynulý)

Voliéra a hnízdní budka
Tito zelení krasavci jsou po dovozu dosti často divocí a plaší a trvá delší dobu, než si zvyknou na nové prostředí. Jinak jsou to ptáci velmi vytrvalí a nenároční. Všeobecně aratingové jsou z větší míry velcí ničitelé dřeva, a proto je lepší je chovat v kovových voliérách či dřevěných, které jsou z vnitřní části oplechované. Voliéry by měly být zařízené se zateplenou vnitřní ubikací a venkovním výletem. Protože to jsou ptáci pohybliví, potřebují voliéru dosti velkou. Vnitřní část by měla mít rozměry alespoň 200 × 100 × 200 cm (hloubka, šířka, výška) a venkovní 300 × 100 × 200 cm (hl., š., v.). Vnitřní prostor by měl být zařízen tak, aby jeho část s hnízdní dutinou propouštěla okolo 30–40 % světla. Tudíž aby byla tato část ubikace tmavší. To simuluje jejich přirozené prostředí a papoušci zde ochotněji hnízdí. Osobně doporučuji budku, která má udělané dvojité dno, kam se dá miska s vodou. Takto zařízené budky jsou dobré v tom, že se v nich dá vytvořit větší vlhko, což je podstatou pro úspěšné líhnutí mláďat zelených aratingů.

Jako podestýlku zde volíme směs vlhkých hoblin, smíchaných s kokosovým vláknem, které otvory ve dně dosahuje do umístěné misky s vodou. Tato směs umí udržet větší procento vlhkosti a nasává vodu z misky, která je umístěna pod dnem budky. Bidla a čerstvé větve jsou standardním vybavením voliéry, a tudíž samozřejmostí.
Krmná místa bych doporučoval rozdělit, a to hlavně z toho důvodu, aby se ptáci nenudili, aby měli potřebu shánět si potravu, stejně jako v přírodě. Věřte či ne, ale i to stimuluje lépe ptáky k odchovu mladých. Ve vnitřním prostoru volíme krmení suchou či naklíčenou směsí zrnin (podle období), také zde nesmí chybět napajedlo. Ve venkovní části pak podáváme ovoce, zeleninu, popřípadě míchanici. Taktéž by neměla chybět miska s vodou. Umístění sépiové kosti a misky s gritem není už tak podstatné.
