VERTUE BIRDS
Návštěva chovatelů v Jihoafrické republice
Text a foto: Vladimír Doležal.
PAPOUŠCI 2/2015, v tištěném čísle od strany 72 5 minut čtení
V tomto článku
- Voliéry a mutační kolekce
- Odchov a krmení, jen pro předplatitele
Jihoafrické město Kimberley proslulo coby naleziště diamantů a diamantová horečka, která zde vypukla na sklonku devatenáctého století, zachvátila doslova celý svět. Dnes tady najdeme zajímavé muzeum a cestovatel může navštívit i tzv. Big Hole – největší důl na světě, vykopaný bez mechanizace, jen lidskýma rukama pomocí lopat a krumpáčů. V okolí Kimberley však můžeme nalézt i jiné zajímavosti, třeba jezero plameňáků a také zajímavou papouščí farmu VERTUE BIRDS.
Nedaleko od města žijí mimořádně úspěšní chovatelé papoušků Wilfred a Magda Vertue. Jejich farma se rozkládá na čtrnácti hektarech a tvoří ji více než 400 voliér a samozřejmě další zařízení, jako přípravna krmiva, technické zázemí pro výrobu budek a jiných chovatelských potřeb. Za pozornost stojí také odchovna mláďat, kterou Wilfred vybavil vlastní technologií a je třeba říci, že úspěšnou. Při počtu odchovávaných mláďat to bylo nezbytné. Dnes úspěšní chovatelé tady začínali před dvaceti lety. Předtím hospodařili, jako mnoho jiných jihoafrických rodin, na běžné zemědělské farmě o výměře 2000 hektarů. Jenomže vztah ke zvířatům a k chovu papoušků je nakonec dovedl k rozhodnutí původní farmu prodat a zřídit specializovanou farmu pro chov papoušků.

„Bylo to vlastně přání mé manželky Magdy“, usmívá se Wilfred Vertue. A jako mnohokrát i v jiných případech, ženská intuice nakonec vedla k úspěchu. Vztah paní Vertue ke zvířatům je opravdu velký a nekončí jenom u papoušků. Na farmě vás přivítá volně pobíhající surikata, která si vydobyla respekt i před smečkou psů a volně zde pobíhá i antilopka dik-dik. Je tady zookoutek s lamami, gottingenskými prasátky, najdete zde i opičky a další zajímavá zvířata.
Hlavní část samozřejmě tvoří komplexy voliér, ve kterých najdeme na 1000 papoušků nejrůznějších druhů. Zhruba 20 % z počtu tvoří mutační ptáci.


Voliéry a mutační kolekce
Wilfred a Magda se nijak úzce nespecializují, pro ně je každý papoušek vzácný a hodný pozornosti. Tak tady vedle arů, amazoňanů, ararů či kakadu najdeme agapornisy, neofémy i andulky. Voliéry jsou typicky „africké“ – dostatečně velké – většinou šest, osm i více metrů dlouhé. Stěny mezi nimi jsou plné z neomítnutých cihel a nechybí ani potřebné zastínění před horkým africkým sluncem. Inu prostor v afrických chovatelských zařízeních nechybí. Jak už jsem se zmínil, zhruba dvacet procent osazenstva voliér tvoří mutační ptáci. A to rozhodně ne ledajací... Chovatelé se mohou pochlubit sbírkou vzácných modrých exemplářů, ale kolekci tvoří i jiné mutace. Vzhledem k zachování velikosti jedinců a jejich zdravotnímu stavu v drtivé většině chovatelé párují vždy barevného a přírodního štěpitelného ptáka. A také považují za správné ozdravovat chov mutací přidáním čistě přírodních jedinců. To samozřejmě zpomaluje chovatelské finální výsledky, ale zase se to odrazí na životaschopnosti a často i velikosti populace.

V modré kolekci jsme viděli modrého aru araraunu, modrého amazoňana žlutokrkého, modré alexandry vousaté.

Za zvláštní pozornost určitě stojí i nádherná kolekce modrých alexandrů rudohlavých, které na farmě úspěšně odchovávají. Zde je třeba podotknout, že ptáci této recesivní mutace jsou opravdu modří. Ne pastelově modří (tyrkysoví), jaké je občas možné vidět v Evropě. A odchov této vzácné mutace považují Magda a Wilfred za svůj největší dosavadní chovatelský úspěch. Modré alexandry rudohlavé tady odchovávají třetím rokem. „Krmíme je měkkým krmivem“, říká Wilfred. „Je to vlastně směs určená pro vaření od firmy Goldwing. Do této směsi přidáváme ještě mrkev a červenou řepu. Papoušky krmíme směsí velmi brzy ráno. Později odpoledne pak dostávají naklíčenou slunečnici, bílé proso a oves.“


Pro alexandry rudohlavé tady používají budky o velikosti 20 × 20 × 50 cm (velikost základny × výška) a jako podestýlku mají papoušci k dispozici dřevěné štěpky.
„Modrá mutace je v Jižní Africe stále ještě hodně vzácná a domníváme se, že je tomu tak i v ostatních zemích“, říká chovatel. „Další možné mutace alexandrů rudohlavých jsou tyrkysová, lutino, straka, dilute, šedozelená a opalinová. Máme to štěstí, že vlastníme všechny z těchto mutací.“
Ve výčtu mutací bychom mohli pokračovat skořicovými amazoňany modročelými, „misty“ mutací amazoňana běločelého. Ve voliérách najdeme i mutace alexandrů velkých, kakaduů růžových a mnohé jiné.

V přírodní kolekci nás zaujali ararové zelení, amazoňané haitští, amazoňané rudoocí, kolekce neofém, agapornisů, ale také přírodních korel. Samozřejmě nejde vyjmenovat celou paletu chovaných druhů – nakonec sám Wilfred s nadsázkou říká – „ani nevím, kolik mám druhů, ale určitě vím, co nemám a po čem ještě toužím“. K tomu dodává: „Rádi bychom měli amazoňany rudoocasé, ohnivé či mnohobarvé. No a z mutací pak modré amazoňany modročelé a lutino ary ararauna.“

