Načítám...
21.11.2019

Chov a odchov mníšků šedých

Text: Dušan Barlík
Foto: Adobe Stock

V přírodě je mníšek šedý (syn. papoušek mniší, mnich šedý) rozšířený na značném území − v jižní Bolívii, jihozápadní Brazílii, střední Argentině a Uruguay. Vytváří čtyři zeměpisné formy, Myiopsitta monachus monachus (brazilský), M. m. calita (argentinský), M. m. cotorra (paraguayský),  M. m. luchsi (bolivijský).

Jaká zeměpisná forma se chová u nás není možné přesně určit, protože chybí porovnávací materiál. Populace na Slovensku pochází celá z odchovu v péči chovatelů, je dobře přizpůsobená zdejším klimatickým podmínkám a nevyžaduje na hnízdění příliš velké voliéry. Mnoho chovatelů je chová v celoročních zahradních voliérách.

Úspěšně se v zajetí odchovává od roku 1867, v tomto roce byl  poprvé písemně zaregistrován odchov ve Vídni.

V současné době chovám mníšky šedé po páru v celodrátěných voliérkách (včetně dna), „zavěšených“ 110 cm nad zemí. Jeden pár ve voliérce o rozměrech 120 × 80 × 60 cm (d × š × v), druhý v kleci 100 × 70 × 70 cm (d × š × v). Na hnízdění mají k dispozici hnízdní budky o rozměrech 25 × 25 × 34 cm (d × š × v) s přední částí uprostřed po celé šířce otevřenou, výška otvoru je 10 cm. Je to dostatečně velký otvor na to, aby si mníšci mohli v budce postavit hnízdo. Budky jsou zavěšené zvenku a na jejich zadní stěně jsou též velká dvířka, jako je vstupní otvor pro ptáky do budky. Tato dvířka slouží na kontrolu a umožňují sledování inkubace, růst mláďat, a na rozdíl od klasického způsobu chovu a odchovu mláďat v hejnu umožňují také jejich okroužkování. Aby měli mníšci pocit života v kolektivu, jsou klece umístěné vedle sebe, takže nejen že se slyší, ale též vidí. Shora jsou zakryté průsvitným vlnitým laminátem.

 



Předtím jsem choval pět jedinců spolu ve voliéře 2 × 1 × 2 m. Nebyli kroužkovaní, neznal jsem jejich pohlaví, byli značně plaší, takže určit pár jednoduše pohledem podle vnějších znaků a jejich chování bylo nemožné. Stavěli si hnízdo, byla v něm i vajíčka, ale odchov se nevydařil. Později jsem dal ptáky endoskopovat, šlo o tři samce a dvě samice. Následně jsem je rozdělil po párech do už vzpomínaných závěsných voliérek.

Na kolektivní chov více párů je potřebná o dost větší voliéra, než se běžně v chovu těchto papoušků využívá. Koncem šedesátých let úspěšně chovala skupinu asi pěti párů mníšků šedých bratislavská zoologická zahrada. Ptáci byli ve voliéře o rozměrech asi 6 × 4 × 3 m, ve společnosti andulek. Na polici měli postavené hnízdo o průměru nejméně 1 m. První mníšky šedé jsem získal právě odtud, a to díky laskavosti tehdejšího ředitele výměnou za jiné ptactvo. V této voliéře se mníšci každoročně úspěšně rozmnožovali. Byli v ní celoročně. I když místy, kde stála jejich voliéra − Mlýnská dolina a těsná blízkost potoka Vydrice − fouká v zimě mrazivý vítr, neuškodil jim. Skupina však postupně zanikla, zřejmě i proto, že při odchytu odchovů, které nebyly okroužkované, došlo k záměně a omylem byli odchycení i chovní jedinci. Chovné páry se rozdělily, nové nevznikly a možná byly i jiné okolnosti, které přispěly k zániku této úspěšné skupiny.

Mníšek je velmi inteligentní papoušek, dobře rozezná „svého“ chovatele od cizích osob. Kdykoliv se v blízkosti jejich voliéry objeví cizí osoba, spustí pronikavý křik.

reklamaOBJEDNAT PŘEDPLATNÉ TIŠTĚNÉHO ČASOPISU PAPOUŠCI ZA 348 Kč/rok.

Je zajímavé, že takto výstražně nekřičí, když se pod jejich klecemi pohybují jim známí hlídací psi, ani když se k nim přiblíží můj kůň. Stačí však, když se přiblíží cizí kočka (kterou psi se štěkotem hned vyprovodí), ohlašují ji pronikavým křikem. Stejně se chovají v sousední voliéře ubytovaní nandejové černohlaví (Nandayus nenday). Z toho usuzuji, že dobře rozeznávají, od čeho jim může hrozit jisté nebezpečí. Jejich pronikavý křik  se  mnohdy příliš zdůrazňuje až dramatizuje. Křičí většinou tehdy, když pro to  mají  důvod, například ten výše popsaný. Většinou se chovají klidně, zvláště když se mohou věnovat své oblíbené činnosti, − ohryzávání větviček a neustálému předělávání a úpravě hnízda. Pravda, nelze je porovnávat s hlasovými projevy například australských neofém.

Oba druhy těchto latinskoamerických papoušků jsou velmi otužilé. I současnou zimu (2006) snášejí velmi dobře. Tento rok je  nechávám  přezimovat  ve vnitřních prostorách. Ty nejsou vyhřívané, takže se teplota během lednového mrazivého počasí pohybuje téměř neustále pod nulou. Budky jim ponechávám i v zimě, protože v nich nocují.

Jako hnízdní materiál použiji na jaře nejprve čistou slámu, kterou vložím do vyčištěné budky. Ptáci ji okamžitě nadrobno rozhryžou. Zároveň s vložením slámy denně, resp. podle potřeby, vkládám do voliéry celé větve ovocných stromů, nejraději švestek mirabelek s pupeny, ale i vrby, později s listím. Dříve jsem větvičky řezal na délku asi 20 cm. Od tohoto způsobu jsem už upustil, protože takto zkrácené větvičky byly okamžitě v hnízdě a samec neměl venku co dělat. S dlouhými větvemi se podstatně lépe zabaví. Jednak oba partneři zkonzumují množství pupenů a mladého listí, loupají z větví kůru, větvičky rozhryžou na menší kousky a vystýlají s nimi budku. Klasy senegalského prosa též zmizí v budce, kde je však ptáci nakonec zužitkují.



Větve na hryzání, zábavu a neustálou přestavbu hnízda jim poskytuji po celý rok. Když je „zpracují“, hrubé zbytky odstraním a vložím čerstvé. Dostatek větviček na hryzání je důležitý i proto, že když ho nemají, hledají si činnost jinde. Tak se mi dvakrát v jednom roce (2003) stalo, že uletěl jednou jeden pár, jindy druhý, mladý pár z odchovu, protože tak dlouho opracovávali dvířka, až si je otevřeli. Ptáci, kteří létali na svobodě, se vzdalovali ze zahrady stále dál a dál, ale zřejmě jen tak daleko, aby slyšeli hlas voliérových spoluobyvatelů. Asi po pěti dnech se je podařilo chytit tak, že sami vlétli do své otevřené klece. Bylo na nich vidět, že jsou šťastní, protože i když bylo léto a potravy si mohli v okolní zemědělsky obhospodařované krajině najít dostatek, přece jen jim chyběla potrava, na kterou byli zvyklí. Ale nejvíce jim chyběla voda, protože když chvíli louskali semena, hned nato se řádně napili. Výlet mladého páru nedopadl rovněž dobře. I když nelétali příliš daleko, třetí den už byl v blízkosti jen jeden z dvojice. Druhý mladý mníšek šedý se pravděpodobně stal kořistí některého z páru krahujců, který na místě lovil a snižoval mi tak stavy vylétlých mláďat holubů. Zbylý jedinec si našel vchod do své voliéry čtvrtý den po poledni. Byl spokojený, že se může dosytosti najíst a napít.

V tomto zařízení mi mníšci i hnízdí. Mám sestavené dva nepříbuzné páry a v chovu po jednom páru míním i nadále pokračovat. Hlavně proto, že pouze při tomto způsobu chovu a odchovu je možné zaručit původ po konkrétních rodičích.

Pro úspěšné páření jsou důležité dostatečně hrubá a pevná bidla. Používám bidla z bezu černého, švestky mirabelky a akátu. Mám jich v okolí dostatek, takže po opotřebování je lehko vyměním. Samička projeví ochotu na páření dvořícímu samečkovi tak, že se skloní tělem do vodorovné roviny s ocasem zdviženým a odkloněným na bok. Sameček se levou nožkou přidrží bidla a pravou je zachycený na hřbetě samičky. Páření trvá, odhadem, jednu až tři minuty, literatura uvádí i více minut (Unfricht, W.). Páří se i vícekrát za den. Asi za 14 dní začne samička se snášením bílých vajíček, kterých bývá 4 až 6.

V roce 2003 mníšci odchovali tři mláďata. V roce 2004 snesla samička z mého staršího páru (který úspěšně zahnízdil i v předešlé sezoně) první vejce 29. června. Druhé obden, to je 1. července. Třetí vejce snesla až po dvoudenní přestávce 4. července. Čtvrté vejce snesla znovu obden 6. července, páté za další tři dny 8. července. Vajíčka jsem označil, první dvě nebyla oplozená, mláďata se vylíhla z třetího a čtvrtého vajíčka,  v pátém vejci zárodek odumřel. Mláďata se líhla  23. den inkubace. Zbarvení peří mláďat bylo v prvních dnech žlutavé, po týdnu se jejich zbarvení měnilo na šedobílé, ve stáří asi 14 dní bylo šedobílé a během následujících dní tmavlo do šeda. Ve stáří 20 až 21 dní je kroužkuji kroužkem s vnitřním průměrem 6 mm. Mláďata ve stáří šest týdnů už vykukují z budky, a když z ní náhodou trčí nějaké větvičky, posedávají na nich. Při přiblížení se ke kleci mládě ihned vleze zpět.

Krátce po opuštění hnízda se mladí spolu s rodiči proháněli v krmítku a snažili se je napodobovat při přijímání potravy. Ještě následující asi tři týdny rodiče mláďata přikrmují. Po vylétnutí z hnízda jsou zbarvená rovněž jako dospělí ptáci, avšak trochu menší s tenčím a kratším ocasem.

Celý obsah hnízdní budky po vylétnutí mláďat odstraním, budku vyčistím, vložím do ní čistou slámu a do voliéry vložím dostatek větviček, aby si ptáci mohli začít stavět nové hnízdo.

Po celý rok dostávají moji mníšci šedí směs semen –  proso včetně senegalského v klasech, lesknici, kardi, slunečnici, od jara až do podzimu a během odchovu mláďat naklíčenou pšenici, slunečnici, fazole mungo, pohanku, dari, dětské piškoty, během krmení mláďat vaječnou směs z natvrdo uvařeného nastrouhaného vejce a mrkve zahuštěné přídavkem suché vaječné směsi Orlux nebo Quiko. Denně dostávají zelené krmivo, mladou trávu, vojtěšku, celé  úbory pupavy, ovoce a bobule nejrůznějšího druhu.



Mají rádi bez černý, podávám jim i květy bezu, a jakmile se vytvoří bobule, tak je dávám v nejrůznějším stupni zralosti, od zelených až po zralé černé. Přímo milují nedozrálou pšenici v klasech a kukuřici v mléčné zralosti. Celé tvrdé rohlíky v krátkém čase, obzvlášť když krmí mláďata, též zkonzumují. Mníšci šedí jsou zajímaví papoušci, velmi odolní, snadno se krmí, jsou dlouhověcí, schopní dlouhá léta odchovávat mláďata. Líbí se i nechovatelům, kteří je u mě viděli. Problémy jsou při sestavování párů, protože samec i samička jsou stejně zbarvení. Proto si při sestavování párů třeba pomoci tak, že necháme ptáky vyšetřit testem DNA nebo endoskopováním.

Kromě přírodně zbarvených se ve voliérách chovají i mutačně zbarvení mníšci šedí, např. modří, žlutí, albino, přičemž žlutá a modrá barva nahrazuje při mutačních zbarveních zelenou barvu přírodně zbarvených, čelo a hruď jsou šedobílé.

Přejete si číst dál? 
Objednejte si archivní ročníky časopisu PAPOUŠCI za cenu 174 Kč (6 čísel). 

Bc. Alena Winner

ředitelka redakce časopisu PAPOUŠCI

Tento článek byl uveřejněn
v časopisu PAPOUŠCI 2/2006

Na tento web dáváme pouze některé vybrané články z archivu. Nové a aktuální články najdete pouze v tištěné časopisu PAPOUŠCI. Právě tam se dočtete ty nejzajímavější články ze světa papoušků...

Objednat předplatné
Zpět na výpis článků

Také by Vás mohlo zajímat

28.05.2019
ing. Vítězslav Eliáš
Ovesné vločky jako podestýlka pro mláďata papoušků při umělém odchovu
Už jste někdy zkusili použít ovesné vločky jako podestýlku při umělém odchovu papoušků? Tento článek vám tuto možnost přiblíží...
celý článek
20.02.2019
MVDr. Veronika Trhoňová, Ph.D.
Není brambor jako brambor – batáty ve výživě papoušků
Sladké brambory, známé také jako batáty, můžeme využít jako obohacení jídelníčku našich opeřenců. Věděli jste, že se jedná o bohatý zdroj provitamínu A?
celý článek
30.01.2019
MVDr. Veronika Trhoňová, Ph.D.
Spolupráce vitamínů a minerálů
Poměrně dobře známá je spolupráce vitamínu D3 s minerály vápníkem a fosforem. Věděli jste však, že důležitá je také spolupráce vitamínu E a selenu?
celý článek
26.02.2019
ČASOPIS PAPOUŠCI
Filmová hvězda "Rosalinda" už je v papouščím nebi
Na sociálních sítích ZOO Karlsruhe se včera probíralo jen jedno jediné téma. Úhyn ary arakanga Douglase, alias Rosalindy ze známého filmu Pipi v zemi Taka Tuka.
celý článek