Miloš Václavík: Chovatelem proti své vůli – podivné dědictví
Text a foto: Alena Winner a Miloš Václavík.
PAPOUŠCI 5/2025, v tištěném čísle od strany 250 19 minut čtení
V tomto článku
- Začátky chovu
- Voliéry a zkušenosti z chovu, jen pro předplatitele
- Socializace a zdraví, jen pro předplatitele
- Krmení, jen pro předplatitele
- Černí kakaduové a hnízdění, jen pro předplatitele
- Splněný chovatelský sen, jen pro předplatitele
Jako by to bylo včera. Psal se rok 2002, když jednoho dne můj drahý přítel a mentor – budiž mu země lehká – chovatel Rudolf Strnad pronesl: „Pojedeme za chovatelem se zvučným jménem Miloš Václavík. Odsud z jihu jsou to asi dvě a půl hodiny cesty, ale rozhodně nebudete litovat.“ A měl naprostou pravdu. Šlo o mimořádně zajímavý chov se specializací na černé kakaduy. Úsměv od ucha k uchu, kterým nás tehdy Miloš přivítal, má i dnes – a možná ještě širší. Tím „dneškem“ mám na mysli srpen roku 2025, kdy zároveň děkuji za pozvání a příležitost k rozhovoru pro časopisy PAPOUŠCI a AWIPARROTS.
Začátky chovu
Miloši, už spoustu let se specializuješ na chov černých kakaduů, ale vraťme se na úplný začátek tvé chovatelské kariéry. Co všechno předcházelo tomu, než ses jim začal věnovat naplno?
Musím se přiznat k jedné skutečnosti, která možná nejednoho překvapí. S papoušky jsem nezačínal už v dětství, jako je tomu u drtivé většiny chovatelů exotického ptactva. Do svých třiatřiceti let jsem o ně vlastně vůbec nejevil zájem. Mým světem bylo tehdy úplně jiné hobby – svět motorů, prachu a adrenalinu. Vášeň jsem měl pro enduro závody, jimiž jsem žil celé roky. Účastnil jsem se mistrovství republiky i mnoha dalších soutěží a každá jízda pro mě byla výzvou.
Enduro – pokud se nepletu – jsou závody v terénu, na lesních cestách a kamenitých úsecích, kde bývají i dost prudké sjezdy, je to tak?
Přesně tak. To byla moje největší vášeň a obrovsky mě naplňovala. Adrenalin jsem miloval a tenhle sport mě uchvátil od prvního okamžiku. Už v patnácti jsem si pořídil svůj první motocykl Pionýr a odstartovala etapa, která mě zavedla až k pravidelným startům na mistrovství republiky. Byly to roky plné dřiny i vítězství – období, na které dodnes vzpomínám s velkou nostalgií.
Čím to, že se vášeň pro motorky postupem času proměnila v chov papoušků?
Mělo to svůj přirozený vývoj. Vzpomínám si, že mi otec, když jsem byl ještě malý kluk, jednou přinesl andulku. Upřímně řečeno, můj zájem tehdy nebyl nijak výrazný. O andulku se proto staral sám – a právě u něj se postupně zrodila láska k papouškům. Začal je rozmnožovat a u chovu zůstal, zatímco já jsem dál žil světem motorek.
Otec chov postupně rozšiřoval. Základ jeho australského chovu tvořily dva páry papoušků královských, rozely žlutobřiché a další. Já jsem tehdy ještě závodil, ale ve třiatřiceti letech jsem prodal dvě motorky a měl najednou k dispozici větší částku peněz. Táta mi tehdy položil jednoduchou otázku: jestli bych si za ně nechtěl pořídit také nějaké papoušky. Koupil jsem dva páry papoušků čapkových – a tím to celé začalo. Bohužel, jeden mi po roce uhynul, ale otec mi ho hned nahradil, abych měl opět kompletní chov, a hlavně více elánu do chovatelství.
V té době jsem prostě chtě nechtě nastoupil do otcových stop a – jak se říká – trochu jsem ho „vystrnadil“. Myslím to ale v dobrém smyslu slova. Od té chvíle jsme totiž chovali společně, a to byla nádherná léta mého života.
Jakým směrem jsi svůj chov rozvíjel dál?
Mám několik prvoodchovů – u červených rozel, u bílé a lutino mutace princesek (papoušek Alexandřin), amazoňanů rudoocasých, kakaduů havraních a kakaduů černých – žlutouchých. V té době jsem pracoval v Německu a o chov se nemohl denně starat. Velká zásluha proto patří mému otci, který krmil, a také manželce – právě ona se ujala ručního dokrmování, když bylo potřeba.
Popravdě říkám, že když chce člověk chovat papoušky, musí k tomu mít i dobrý protějšek a podpora a spolupráce doma je velmi důležitá.
Kromě zmíněných druhů se mi tehdy podařilo odchovat i řadu dalších, mezi nimi také pyrury rudobřiché, které u nás v té době téměř nikdo nechoval. Nebyl to sice historicky první český odchov, ale přesto jsem jej vnímal jako významný milník a zkušenost.