Pohled do zákulisí redakce
Interview s Alenou Winner
Text: Christoph van Belle. Foto: archiv redakce časopisu PAPOUŠCI.
PAPOUŠCI 3/2021, v tištěném čísle od strany 148 15 minut čtení
V tomto článku
- Chovatelské začátky
- Časopis PAPOUŠCI, jen pro předplatitele
- AWIPARROTS, jen pro předplatitele
Být autorem tohoto interview je pro mne srdeční záležitostí. Navíc mám možnost být poslem dobrých zpráv a sdělit Vám, že česká redakce časopisu PAPOUŠCI od března vydává celosvětový digitální časopis v angličtině. AWIPARROTS, jak se měsíčník jmenuje, byl pro mne překvapením. Samozřejmě milým! S vydavatelkou Alenou Winner mě pojí dlouholeté přátelství. Bylo to asi před patnácti lety, kdy mne kontaktovala a přijela si ke mně pro papoušky do belgického Zottegemu. Od té doby jsme v kontaktu, ať už po stránce publicistické, chovatelské nebo ryze přátelské.
Spousta chovatelů ví, že Alena je od roku 2001 vydavatelkou vašeho krásného českého časopisu PAPOUŠCI, znáte ji z mnoha chovatelských kongresů a setkání. Proč se však rozhodla pro mezinárodní časopis? Kdo je vůbec tato žurnalistka, majitelka nakladatelství a maminka tří dětí? Dost nerada o sobě hovoří a lépe se prý cítí za diktafonem nebo fotoaparátem. Možná proto vychází obsáhlé interview až letos, kdy za čtyři měsíce redakce oslaví dvacáté narozeniny. Už teď mi jde mráz po zádech. Je mi velkou ctí být autorem těchto řádků.
Chovatelské začátky
Kde se vzala tvá láska k papouškům? Vzpomínáš si na ten moment a kolik Ti tenkrát bylo let?
Jak už to mezi papouškáři ve většině případů bývá, i já jsem vztah k chovatelství zdědila. Můj otec Ing. Vladimír Doležal mne od mládí vedl k přírodě i chovu různých zvířat. Jako dítě jsem vyrostla v bytě, který byl sice prostorný, ale ne dost velký pro voliérovou místnost. Nikde jinde nebyl vhodnější prostor pro umístění několika klecí s kanáry než v mém dětském pokojíčku, což jsem, jako malá holčička, s upřímnou radostí přijala. A měla jsem tam i dvě voliérky s amadinami Gouldovými. Bohužel dospělí ptáci vyhazovali mláďata z hnízda a já je zachraňovala. To byl moment, kdy se mi zatajoval dech a asi tam vznikl bližší vztah k opeřencům. Na začátku tedy nebyl papoušek, ale kanáři a amadiny. Později se ale ptačí osazenstvo pokoje rozrostlo o žaka. O nějaký ten rok později jsme se přestěhovali za město a bylo možné začít s budováním prostorných voliér na pozemku u domu. S otcem jsme si začali postupně pořizovat nejrůznější druhy papoušků a už se to nedalo zastavit.
Takže s chovem papoušků jsi začala docela brzy!
Když mi bylo čtrnáct, postavili jsme voliéry, bylo jich asi třicet plus patnáct menších pro drobné druhy. Postupně jsme si sestavovali páry amazoňanů, afrických papoušků rodu Poicephalus a nejrůznějších druhů alexandrů. Později přibylo ještě sedm párů kakaduů růžových lutino, modří alexandři velcí a mutace alexandrů červenohlavých. V té době jsem měla doma kakadua bílého a aru araraunu, které jsem později dala do páru, aby měli papoušci možnost odchovávat mláďata. Věnovala jsem se i chovu leguánů zelených a krajt královských.
Nebyla jsem nikdy majitelkou velké papouščí farmy, ale v plánu bylo mít tolik papoušků, kolik obsáhnu. A popravdě mi nikdy nešlo o to, jak je druh vzácný. Mou prioritou bylo vždy především vytvořit papouškům co nejlepší podmínky pro život a soustředit se na kvalitu odchovů. Mít spíš méně druhů, ve více párech a podrobně studovat jejich nároky.
Kdy se ve Tvém životě objevila žurnalistika?
Popravdě k rozhodnutí pro tohle povolání došlo už v šesti letech. Milovala jsem staré psací stroje a v každém okamžiku, kdy se rodiče nedívali, jsem k nim zalezla a aniž bych znala všechna písmenka, už tenkrát jsem si je tím miniukazováčkem vyťukávala. Tatínek byl šéfredaktorem místních novin a maminka provozovala knihkupectví. Hned v roce 1990, tedy po té šťastné revoluci, rodiče založili knižní nakladatelství a já s nimi trávila a chtěla trávit téměř všechen svůj volný čas. Knihami jsem byla už tehdy dost posedlá. A pak se postupem času vše propojilo i s papoušky.
Po školních prvotinách mi vyšel článek v tištěném časopise Fauna. To mi bylo myslím sedmnáct. Popisovala jsem v něm dojmy z naší první návštěvy Loro Parque. Do té doby byl největší papouščí park světa v Čechách takřka neznámý. Jinak jsem si v té době psala, jak se říká, do šuplíku, protože jsem nějak neměla potřebu veřejně publikovat a asi jsem byla příliš mladá na to, abych chápala význam sdílení informací. To přišlo až později.
Vím, že s Loro Parque a Loro Parque Fundación úzce spolupracuješ. Jsi teď dokonce i ambasadorkou nadace. Znamená to tedy, že historie kontaktu sahá až do roku 1997?
Úplně ne. Tenkrát jsme Loro Parque navštívili v rámci klasické rodinné dovolené. V tu chvíli by mě nenapadlo, že se spolupráce s Loro Parque, po profesní stránce, jednou takhle vyvine. Nějak nám to ale nedalo a na jaře v roce 1999 jsme zkontaktovali vedení parku s dotazem, zda bych tam mohla absolvovat studijní stáž. Následovalo první setkání se zakladatelem parku, panem Wolfgangem Kiesslingem a stáž v Loro Parque. V rámci rodinného nakladatelství jsme vytiskli historicky první kalendář Loro Parque a s parkem doteď spolupracujeme. V roce 1994 byla založena nadace Loro Parque Fundación, jejímž současným prezidentem je pan Christopher Kiessling. Koncept je jedinečný, promyšlený a v širokém globálním kontextu ochrany přírody patří nadace mezi špičkové instituce. S čistým svědomím říkám, že jde o příkladné podnikání spojené s mnoha dobrými skutky.